Spousta mých známých už prostě nechce sedět v zakouřené hospodě, slyšet pokřikování již opilých hostů a tančit na hudbu, která není úplně jejich šálkem kávy. Ono, bavit se za každou cenu, „protože jsme si to zaplatili, tak si to prostě musíme stůj co stůj užít,“ také není úplně košér.

Možná, že pro nás zase začíná být důležitější soukromí. Sezvat si prostě pár dobrých přátel, posedět a popít s nimi a hlavně se s nimi bavit, protože víme, ze s nimi nuda prostě není. Což v hospodě není vždy úplně zaručeno.

Navíc, je opravdu co slavit? Nedávno jsem potkala svého známého, který má na silvestrovské bujaré veselí svůj názor: „Co bych měl slavit? To, že jsem zase o rok starší? Nebo to, že žiju v absolutní nevědomosti a strachuju se předem, co si naše demokratická vláda v příštím roce zase vymyslí? To není k slavení, ale spíš k pláči. Takže já si dám doma s manželkou víno, pokecáme a v deset zřejmě zalehnu. Na nějaké ohňostroje se můžu zvysoka vykašlat.“

Možná, že opravdu není co slavit. Asi si spíš užívat chvíle, kdy můžeme být s lidmi, se kterými je nám dobře.