Pomalu jsme si kroužkovali státy na mapě, kde už udeřila, a kreslili šipky jejího příštího směřování. Soucítili jsme s těmi, které postihla, litovali jsme ty, které usmrtila. Propadali jsme rouškovému a posléze i vakcinačnímu šílenství, posuzovali spravedlnost seznamů, které tady u nás v české kotlině hlásaly, kdo bude zachráněn jako první.

A teď? S mírnou nadsázkou by se dalo říct, že nastalo ticho po pěšině, byť se už zase tu a tam hovoří o druhé vlně očkování policistů, hasičů a dalších pro stát a společnost nepostradatelných profesí. Jako by už nebyla a my nad ní lehce ohrnujeme nos. Dokonce už ani nesledujeme, nemáme-li sami po těle nějaké její příznaky. Ano, řeč je o mexické chřipce a já si v tuto chvíli dovedu představit, jak se nad těmito řádky asi tváříte.

A nikterak se nad tím nepohoršuji. Ba naopak. Rozumím vám, přestože jsou u nás určitě i teď stovky, ne-li tisíce lidí, kteří s mexickou chřipkou marodí a perou se s ní.

Humbuk splaskl a já mohu napsat, že padla kosa na kámen. Nebo lépe řečeno, že ta mexická potvora dopadla na české doktory. Ne, že by na ně drápkem svého viru dotírala, ale v okamžiku, kdy rozhodně prohlásili, že se jí bránit, a to očkováním, nebudou, ztratila veškerou sílu. Tedy tu virtuální, mediální a jakousi pseudospolečenskou, dost možná i politickou, kterou měla a kterou jí poskytovali rozličná lobby, a ruku na srdce, také my, novináři. Podceňovat české praktické doktory se prostě nevyplácí. Věříme jim, a když něco náš pan doktor řekne, tak to platí. Tedy většinou.

Jednou jsem pročítal studii, která se tímto pozoruhodným českým fenoménem zabývala. Podle ní má naše bezmezné vzhlížení ke graduovaným (medicínsky zejména) lidem svůj počátek v době pobělohorské. Tehdy museli od nás před běsnícími katolíky utíkat protestantské šlechtické elity, vědci a učenci. Následkem toho prý nastalo v Čechách jakési elitní vakuum. A toto intelektuální prázdno postupem času zaplnili, no ano, tušíte správně, také naši doktoři.

Přiznejte si například, kolikrát jste při volbách na kandidátních listinách zaškrtli jméno a příjmení ověnčené titulem doktor medicíny? Já se přiznávám. Udělal jsem to mnohokrát a vždycky s vírou, že dávám svůj hlas lidem vzdělaným a moudrým, kteří si budou většinou se vším vědět rady. A jak to vypadá, věděli si rady i teď. V době mexické chřipky. Přesto ve mně hlodá nejistota: nepřeháníme to někdy s tou naší absolutní důvěrou v naše pány doktory?