Nařídit zákonem, že kdo odejde sám a dobrovolně z práce, má zůstat bez podpory, je nesmysl. Za současné situace v době krize nikdo normálně uvažující nedává výpověď jen tak, aby čekal, že se o něj postará stát.

Taková výpověď se dává z vážných důvodů. Zaměstnavatel neplatí,tuneluje firmu, nehradí zaměstnancům sociální a zdravotní pojištění. Odejít z takové firmy co nejdřív, je plně na místě. Stejně tak jako v případě paní Věry, kterou zaměstnavatel psychicky terorizoval. To nemluvím o situacích, kdy zaměstnavatel svoji podřízenou sexuálně obtěžuje.

Čelit takovým tlakům je těžké. Má si zaměstnanec pořizovat tajné nahrávky a hádat se u soudu? S ohledem na kvalitu našeho soudnictví je to předem prohraný boj. Odejít včas, co nejdřív, dát se duševně dohromady a hledat takovou práci, kde nebude poroučet psychopat, to je aspoň nějaká možnost, jak si zachovat důstojnost a zdravý rozum.

Chystaná novelizace zákoníku práce postiženým zaměstnancům tuto důstojnou možnost bere. Naopak trestá je za jejich trápení ještě sociální nejistotou. Otázkou je, jaké jiné řešení chce takto postiženým nový ministr Drábek nabídnout?

Vytrvat v práci až do hořkého stavu, kdy šikanovaného zaměstnance odveze záchranka na psychiatrii nebo vzít spravedlnost do vlastních rukou?,

Ministrův návrh je zřejmě veden snahou zabránit „nemakačenkům“ zneužívat sociální dávky a trh práce. Ale zatvrzelé lenochy nikdo pracovat stejně nenaučí. Naopak ti nejchytřejší se začnou ohánět diskriminací a soudem ve Štrasburku. Pokud by takový zákon opravdu prošel, nebude z něho profitovat, obávám se, ani tak trh práce, jako spíš psychiatrické ordinace a léčebny.