Postižené děti mohou kvůli škrtům skončit v ústavech, varuje předseda rady Václav Krása. „Neznám pojem špinavé peníze,“ prohlásil v divokých 90. letech otec kuponové privatizace velký Václav. Odstartoval tak akci, která je s odstupem času bohužel hodnocena i jako největší zlodějské žně v moderní historii ČR konané s požehnáním státu.

Peníze nepáchnou zřejmě ani „velkým škrtačům“ pánům Nečasovi, Kalouskovi Drábkovi a spol., hlavně ty peníze, které se rozhodli sebrat i zdravotně postiženým dětem. Nevím, jestli tyto naše rozpočtové spásy tuší, jak náročná je péče rodiny o handicapované dítě. Že jeden z rodičů se často musí vzdát práce i veřejného života aby o dítě pečoval, často zůstává na péči sám, protože druhý partner ten tlak neunese. Proto rodiny handicapovaných dětí jen málo kdy patří mezi horních deset tisíc narozdíl od našich poslanců.

Nedivím se, že i postižení chtějí v úterý v Praze demonstrovat. Jestli je na tom státní kasa tak špatně že vláda musí dolovat v kapsách těch nejchudších, je na už místě uvažovat o vyšším zdanění těch nejzazobanějších, jak je to běžné jinde v Evropě a zabavení majetku policií stíhaných tunelářů, kteří se nám smějí tu z Baham, tu z JAR. Ale toho se dočkáme asi sotva, neboť leckterý politik by pak zřejmě přišel o svoje sponzory a kamarády.

Handicapovaní jsou bohužel většinou odkázáni jen na milosrdenství státu a neumí protestovat dost hlasitě.

Rodič s malým, navíc handicapovaným dítětem a zdravotně postižení obecně, jsou na trhu práce tou nejméně žádoucí sociální skupinou už 20 let a hovořit o tom nahlas není in.

Když někdo na ulici přepadne a obere postiženého, nejméně polovina národa volá po jeho exemplárním profackování. Tady se chystá obrat naprosto veřejně handicapované děti stát. Tak koho za to profackovat?