Jejich cílem je zaplavit dětské domovy co největším množstvím hmotných statků v podobě vánočních dárků.

Karmu si při tom napravují dokonce i různí političtí kmotři či zpovykané hvězdičky šoubyznysu, chtíc aspoň jednou vypadat jako lidumilové. Byť během roku kašlou na svoje bližní i nebližní.

Netvrdím, že by se dětem z děcáků pomáhat nemělo, ale jde o to, jakou formou. Napadne někoho, jakou paseku může nadělat v dětských hlavičkách každoroční dárková smršť, která může u nich vyvolat i falešnou představu, že dětem o něž se rodiny neuměly starat, je společnost dlužná. Tudíž mají právo na extra zacházení. Velký omyl.

Stačí, když tyto děti, coby dorostenci, opustí brány pečujícího státního zařízení a zjišťují, že jejich osud už nikoho nezajímá.

Majitel bytu nikomu neodpustí nájem jen proto, že je z děcáku. Žádný dobrodinec je nebude hýčkat na vlastní útraty a práci si budou hledat stejně těžce, jako jejich vrstevníci s rodinným zázemím, možná i hůř.

Naštěstí tu jsou zařízení jako Dům na půli cesty a jeho sociální pracovníci aby bývalým klientům dětských domovů vysvětlili, že „civilní“ život za branami domova je zkrátka pes.

I loni se v sále havlíčkobrodského KD Ostrov konalo tradiční předvánoční dárkobraní. Možná by bylo lepší, kdyby ta hora dárků na podiu určená dětským domovům byla o polovinu menší.

Zato kdyby se ale našlo pár rozumných podnikatelů či vstřícných firem, které by dětským domovům nabídli, že jejich dospívající obyvatele po odchodu do života zaměstnají, byť třeba manuálně, aby se naučili samostatnosti a uměli si vážit vydělaných peněz. Případně že podpoří další budování chráněných bytů pro mládež bez rodičů, jakými disponuje například Dům na půli cesty.

Obyvatelé dětských domovů potřebují při vstupu do života spíš důstojně podanou ruku než poměrně trapnou dárkovou almužnu jednou v roce na Vánoce.