Češi jaksi nemají v krvi důvěru vůči úřadům a jejich rozhodnutím. Ty obvykle bagatelizují, plní liknavě, nebo až na poslední chvíli v té nejjednodušší podobě, a jen tak, aby se neřeklo.

A protože i na úřadech jsou Češi, pak to úřední nařízení nemají v této zemi vůbec jednoduché. Vzpomeňme namátkou na datové schránky, na stavební úřady, které legalizují černé stavby jako na běžícím páse, o sněmovně a děravých zákonech bez sankcí ani nemluvě.

Ale zpět k řidičským průkazům, a vůbec ke všem průkazům, které nám stále plní kapsy. Nechápu, proč na prahu třetího tisíciletí, kdy mobilní telefon už snad kromě praní a žehlení umí úplně všechno, kdy elektronickým spojením můžeme svazovat kde co a kde koho, a kdy víme, že biometrii rohlíkem neopijeme, máme v peněženkách plastové občanky, řidičáky, průkazy zdravotních pojišťoven a já nevím, co ještě.

A přitom je to v principu tak jednoduché. Jeden centrální úřední registr a jeden osobní údaj ve slušivém elektronickém oblečku. Příklad: policista zastaví řidiče, ten mu cosi špitne do ouška, policista to několika údery do klávesnice zadá, a je vymalováno. Otázkou ale zůstává, co by bylo s tím aparátem. Se všemi těmi úřady a úředníky a jejich plastovými průkazy. Tady totiž ta elektronická sranda končí. A začíná politika.