Slovo poprvé berte s rezervou, neboť s veřejností se samozřejmě setkává, v rámci služebních povinností, každý den. Poprvé to však bude zarámováno zřetelnými konturami oficiální akce, kdy se vydá tváří v tvář všanc všetečnému obyvatelstvu. Nic proti tomu. Je to chvályhodné, i když ne zcela nové a tudíž už i lehce okoukané a nepřekvapující. Jsou totiž i jiní starostové měst z Vysočiny, kteří se se svými ovečkami pravidelně hodlají scházet, nebo se už dokonce scházejí.

Dovolím si teď malou, ale s naším tématem související, odbočku. Před lety jsem žil na severu Čech a dobře jsem se znal s tehdejším tajemníkem rumburského městského úřadu Milanem Ledvinkou, dej mu pánbůh lehké spočinutí.

Ten člověk věděl o všem, co se ve městě šustlo. Znal nálady lidí, věděl, jak budou reagovat, čím budou argumentovat. Nic ho nepřekvapilo. „Milane, jak to děláte? Teď jsem mluvil se starostou a on o tom a onom nemá ani tušení,“ ptal jsem se ho jednou v jakési souvislosti.

Ledvinka se tehdy jen pousmál a pravil s čerchmantskými ohníčky v očích: „Na rozdíl od pana starosty chodím do práce i z práce každý den pěšky.“

A bylo to na světě. V té větě totiž bylo a stále je schované velké moudro, které lze převtělit i do významu: vidět lidi, potkávat lidi, poslouchat lidi a mluvit s lidmi. A to každý den.

Nechci Janu Teclovi, ani jiným starostům, kteří pořádají lesklá oficiální setkání s obyvateli, sahat do svědomí. Třeba i oni chodí do práce i z práce pěšky (města na Vysočině zase až tak velká nemáme). Nejsem si ale zcela jist, jestli umí chodit i tak nějak po „ledvinkovsku.“ Pokud ne, přál bych jim, aby se to naučili.