Jak sedláci u Chlumce dopadli lékaři zdravotnických záchranných služeb, kteří se rozhodli narozdíl od svých kolegů v nemocnicích v době zdravotnické krize nezlobit a neodcházet s poděkováním. Naopak ministra zdravotnictví Leoše Hegera podrželi slibem, že budou zajišťovat přednemocniční péči o pacienty do roztrhání těla, samozřejmě svého.

Snad už i oni pochopili, že líná huba je holé neštěstí, zvlášť, když ministr Heger na ně, jakmile krize pominula, ve všeobecném přidávání peněz zapomněl.

Navýšení tarifních platů naopak fikaně přesunul na kraje. Přitom lékaři od záchranek na tom rozhodně nejsou finančně lépe než jejich kolegové z kamenných špitálů. Spíš naopak. Nehledě k tomu, že si je čas od času některý opilec, hulvát nebo feťák splete s boxovacím pytlem. Neboť doktorům od záchranky chybí ono příslovečné kouzlo bílého pláště a kolem krku stetoskop.

Jakmile panu Hegerovi otrnulo, dokázal, že panská láska po zaječích skáče a čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Proto doktoři od záchranky logicky přišli pro dobrotu na žebrotu. Na hrubý pytel, hrubá záplata. Takže se nikdo nebude moci divit, že to třeba brzy budou oni, kdo se rozhodne odcházet, ale bez poděkování. Protože jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá. U nás je totiž viditelně lepší mít drzé čelo, než jen poplužní dvůr.