Nestáli jsme tam pro ni za nic, ale čekali jsme dychtivě na novinky ze světa muziky, které bolševik nepřál. Jirka byl mazák, objížděl burzy a vozil z nich, viděno tehdejší optikou, neuvěřitelné desky, které jsme mu záviděli. Otevřel okno, desku dal na gramec a hrál nám. Tam poprvé jsem slyšel třeba kytaru Ace Frehleyho, zpěv Udo Dirkschneidera, nebo Bona Scotta, a uvědomoval si nicotnost všech Janečků, Davidů, Jandů, Hložků a Kotvaldů, které nám rozhlas servíroval.

A dnes? Mladí ty nicotné hltají, viz nedávný ples v Jihlavě, a já se ptám proč? Při všech webových, žánrových a koncertních možnostech, které mají? Odpověď je asi jediná: nezažili bolševika a nestáli dychtivě pod oknem Jirky Lojka.