Asi hodně obyvatel České republiky bylo – kulantně řečeno – překvapeno „kondolencí“ , které k příležitosti úmrtí exprezidenta Václava Havla vydali radikálové ve Svazu mladých komunistů Československa. Rozhořčení nad jejich konáním je na místě. Ti totiž spustili šokující kampaň, ve které tvrdí, že zemřel „sluha USA, Nato, sudetských Němců a Izraele“. O první polistopadové hlavě státu také mluví jako o největším zrádci českého národa.
Taková prohlášení, nebo dokonce přirovnání Havla ke kolaborantovi Emanuelu Moravcovi, zavání nejen naprostou neúctou k zesnulému člověku, ale také neuvěřitelným hulvátstvím. Nikoliv však podle našich zákonů zločinností. Autoři si totiž zřejmě dávali setsakramentský pozor na to, aby jejich slova nepřekročila hranice trestního řádu. A za to možná mohou svým způsobem děkovat i právě zesnulému Václavu Havlovi.
Místo toho však, zřejmě otřeseni ztrátou Kim-Čong-Ila, šlapou po jeho památce. Polistopadové kariéra totiž možná byla v některých ohledech kontroverzní a některé kroky bývalého disidenta se setkaly s nesouhlasem. Jedním z nich byl i fakt – a ten mu byl často vytýkán – že se nezasloužil o úplný zákaz komunistické strany a jejích odnoží. Paradoxně by mu tak radikálové, kteří shodou okolností přišli o svůj nejspíš největší vzor vůdce „země zaslíbené” KLDR, měli raději děkovat, než jeho personu hanět urážlivými výrazy.
Ale především - Václav Havel byl, ať se to mladým komsomolcům líbí nebo ne, v očích drtivé většiny veřejnosti mužem, který se zasloužil o vznik demokratického státu. Byl to výborný umělec a podle jeho přátel a lidí, kteří se s ním setkali, i milý společník. Byl prostě velkým člověkem. A tak bychom ho měli vnímat. Všichni.
