Podle Evropského soudu pro lidská práva mají ženy právo na volbu místa porodu a stát má povinnost jim zajistit podmínky. Proč ne. Pokud milovnice alternativního přístupu k čemukoliv touží po adrenalinu domácích porodů, mají ho mít. Ovšem spravedlivé by bylo, kdyby před tím podepsaly revers, že vše
se děje na jejich vlastní žádost a v případě zpackaného porodu nebudou po nikom žádat odškodné.

Mně v této souvislosti spíš vrtá hlavou, jak se naše zhýčkaná a rozmazlená generace vyrovná s takovými faktory, jež mohou domácí porod provázet, což je bolest a smrt. Naše prababičky také rodily doma, argumentují s oblibou alternativní maminy. Ovšem pradědeček se ženil i třikrát za život, neboť dvě ženy mu umřely při porodu.

Na smrt byli naši předkové vcelku připraveni. Doma se nejen rodilo ale i umíralo. My jsme smrt, jako velké tabu, vytěsnili za zdi nemocnic a „eldéenek“. Smrt ženy doma při porodu je pro nás nepředstavitelná. Ano, naše prapředkyně rodily třeba i na poli, ale tato mnohem odolnější generace nebyla tak zhýčkaná a rozmazlená, jako my. My chceme „zpět ke kořenům,“ ale bojíme se bolesti, proto v nemocnicích stoupá spotřeba analgetik. Nepohodlí nás děsí.

Hýčkáme svá tělíčka, k doktorovi běžíme s každým bebí. Civilizačními nemocemi jsme prolezlí. Navíc podle gynekologů mají i mladé ženy potíže s otěhotněním a jeho následným průběhem. Nemluvě o tom, že do role prvorodiček se dnes vrhají téměř i ženy na pokraji přechodu, protože dřív než dítě potřebovaly kariéru.

Neberme alternativním maminám adrenalin domácích porodů. Teprve až ho některá z nich zaplatí zdravím svým nebo dítěte, či dokonce životem, se ukáže, kolik z nich to myslí vážně, neboť jim to velí jejich přesvědčení. A kolik z nich naopak chce rodit doma jen proto, že je to letos momentálně in.