Naši dědečkové a babičky byli připravení na všechno. Jakmile začalo hřmít a blýskat se, nevytahovali ze šuplíků amulety proti blesku, ale zásoby sirek, svíček a několik baterek. Na otázky zvědavých vnoučat, k čemu je to dobré, děda odpověděl: „Co kdyby nešla elektrika.“
Naši dědečkové a babičky si byli jisti, že nic netrvá věčně. Pobyt sovětských vojsk u nás, ani přísun elektřiny. Byli smířeni s tím, že od pantáty sice vedou dráty do žárovky nade vraty, odkud se proud přelévá do stavení do chléva, ale pokaždé to být nemusí.
Jejich vnuci jsou již poněkud rozmazlení. Bláhově věří, že přísun elektrické energie je cosi trvalého, co musí být dostupné za všech okolností. V době, kdy se Vysočinou přehnal první orkán, ukázalo se, že v mnoha domácnostech nemají ani knot, kterým by si mohli posvítit. Natož funkční baterky. Temná obrazovka televize, mlčící počítač a hluchý mobil dědečkům a babičkám nevadí, ale vnuky přivádí do situace slepého kotěte v temném lese. Nejsou zkrátka na takovou situaci připraveni. Teprve nedostatek toho, co považujeme za samozřejmost ukazuje, jak jsme vlastně slabí a závislí. Čím dokonalejšími vymoženostmi se obklopujeme, tím víc jsme paradoxně bezbranní a vydaní přírodě na pospas.
