Když se vrchnost smilovala a rozhodla, že komedie bylo dost a je čas vypustit poddané z malé klece do větší, jinak volby špatně dopadnou, Franta se radoval jako děcko. Od rána stál za pípou a těšil se na plnou hospodu. Marně. V jeho lokále posedává jen několik důchodců, co pamatují snad druhou světovou válku. Celé odpoledne cumlají jedno pivo a vzpomínají na zlaté časy, kdy lidi v hospodě, na ulici u holiče a v kině chtěl kontrolovat jen wehrmacht.

František má smůlu a čtyři sousedy. Tondu, Pepu, Standu a Lojzu. Když vrchnost zavřela hospody, kamarádi si půjčili knihu o prohibici v Americe. Přečetli a pochopili. Po vzoru Al Caponeho si otevřeli v garáži tajnou hospodu. Chodili tam, kdy chtěli a bylo jim dobře. Tak dobře, že si řekli, že na vrchnost kašlou. Na hloupé rozkazy, tyče do nosu a kšefty s testy.

Tu hospodu v garáži budou mít už napořád neboli nafurt. Pozvou i další kamarády a žádná zneuznaná hvězda ze Superstár je nebude buzerovat.

František žije v městečku, kde bydlí sotva dva tisíce lidí, ale takových garáží je tam několik. Tak František stojí každý den za pípou v poloprázdné hospodě. Hledí z okna, tuší černou budoucnost. Uvažuje, že hospodu zavře. František má deprese.