Skutečnost, která zazněla na konferenci neziskovek pořádané organizací Semitam, že zaměstnavatelé ve většině případů ignorují nějak znevýhodněné uchazeče, pokud jim od státu netečou dotace do kapes, je šokující. Svědčí o tom, že jsme šanci být skutečně demokratickou zemí sociálně spravedlivou prostě prošvihli a šineme se kamsi do rozvojového pásma.

V takovém případě je tradiční mantra omílaná arogantními zbohatlíky, že stát se o nikoho nepostará a nezaměstnaní jsou lenoši, kteří se málo snaží, notně ubožácká.

V situaci, kdy chodíte od jednoho pohovoru ke druhému a všude se vám z důvodů věku či jiného postižení smějí do očí a zabouchnou vám dveře před nosem, se o sebe sám postarat nemůžete, ani kdybyste stokrát chtěli a k přijímacím pohovorům lezli po kolenou, neboť vám tu šanci  prostě  nikdo nedá.

Úřady práce investují vysoký objem peněz do „vzdělávání" nezaměstnaných, ale je otázka, zda by se neměli vzdělávat už konečně zaměstnavatelé a personalisté. A to v intenzivních víkendových kurzech, kde jim budiž  polenem do hlav tlučeno, že člověk postižený, či jinak znevýhodněný není odpad.

Zaměstnavatelům a personalistům „nevoní" uchazeči starší 40 let, různě postižení, matky s malými dětmi, absolventi a Romové.

Otázka je, koho by chtěli? Supermana kolem třicítky, dvě vysoké školy, tři cizí jazyky, ochota pracovat denně 15 hodin za minimální plat a deset let praxe?

Bohužel, takových borců není dost aby vytáhli naši rozvrácenou ekonomiku z bídy, ale co s nimi až zestárnou nebo onemocní? Pošleme je na smetiště?