Pečovatelky nejsou ligoví fotbalisté, ani herečky z televizních seriálů, co inkasují tisíce korun za den. Jejich práce je sice mnohem záslužnější, než poskakování v nekonečných seriálech, ale starají se o lidi nemocné, bezmocné, opuštěné a staré. Takoví lidé náš konzumní systém nezajímají a kdyby to šlo, rád by se jich zbavil. Podle toho mzda v sociálních službách vypadá. Pečovatelky nekřičí, nestávkují, nevyhrožují, nevydírají stát. Do řad pečovatelek se pracovní síly nehrnou. Proto tu práci dělají často lidé, kteří v sociálních službách nemají co pohledávat, protože se na tu práci nehodí. Jenže leckdy ani oni nemají na výběr.

Od státního převratu na trhu práce panuje otřesná diskriminace, která postihuje nejvíc starší ženy. Ty pak úřady práce často přeškolují na pečovatelky, aby neskončily pod mostem. Jenže ty ženy jsou často nešťastné, frustrované ze špatně placené práce, kterou dělat nechtějí. Těžko budou s úsměvem rozdávat radost, když samy potřebují, aby je někdo vzal za ruku a utěšil. Pokud ale nechceme, aby se z domovů pro seniory staly domovy hrůzy, už proto, že tam skončí většina z nás, je jedinou šancí razantně zvýšit pečovatelkám mzdy. Jen tak se získá tato práce prestiž a ředitelé domovů pro seniory si budou moci vybírat z těch nejlepších.