Někdy je totiž složité v malém rybníčku Vysočiny ulovit tu správnou rybku, která by chtěla o tom či onom tématu mluvit.

Odpor veřejnosti k anketám s fotografií je snad mezi všemi kolegy vyhlášený a sehnat třeba pět respondentů, kteří se nejen nechají vyfotit, ale také uvedou svůj věk či profesi, je často úkolem na půl dopoledne.

Samostatnou kapitolou pak bývají někteří zemědělci. Ti jsou v mnoha případech často tajemnější než pověstný hrad v Karpatech a vytáhnout z nich informaci o tom, na kolika hektarech chtějí pěstovat tu či onu plodinu je mnohdy k našemu údivu takřka nadlidský úkol. Nebo snad libo otevřený rozhovor o situaci v zemědělství? Věc téměř nemožná.

Posledním, ale pro mě snad nejúsměvnějším zážitkem, mě nedávno obšťastnil náš sportovní redaktor. Tomu se totiž nedostalo odpovědi na klasické předzápasové otázky před jedním z utkání havlíčkobrodského fotbalového klubu. Trenér mu nebral telefon a když zavolal jednomu ze členů vedení, byl informován o tom, že kouč se prý vyjadřovat nebude.

A tomu já osobně moc nerozumím.

Dostával se snad havlíčkobrodský velkoklub pod nezvladatelný mediální tlak hodný útoku žurnalistů na trenéra madridského Bílého baletu? Nebo by snad členové týmu nemohli pod všetečnými otázkami regionálních pisálků podávat adekvátní výkony? Skutečně tak postoupila profesionalizace amatérské fotbalové soutěže do takové úrovně, že se bude smět vyjadřovat pouze kompetentní tiskový mluvčí? O několik pater výš bych se tomu nedivil, ale tady?

V kdekteré vsi, která podobné soutěže jako Havlíčkův Brod hraje, by totiž byli za zájem naopak vděčni. Takže dost úsměvné profesionalizace a nohy na zem.