Osm ročně jich pořádá Havlíčkobrodská obecně prospěšná společnost v prostorách kulturního domu v Čechovce, přibližně stejné množství jich nabízí Kulturní dům Ostrov ve svém divadelním sále.

Povětšinou jde logicky o produkce souborů zájezdových a snahou pořadatelů je oslovit co největší množství potenciálních diváků tím, že objednají kus, kterému dominují pohasínající hvězdy českého divadla (buďme upřímní, proč by jinak jezdili na oblast a hráli v agenturních souborech), případně „herci“, jejichž umění stát před kamerou jako tvrdé y diváci tolik milují díky nekonečným televizním seriálům a považují je směle za herectví. Takovéto soubory pak provozují téměř bez výjimky nápadově sterilní, konzervativní divadlo v tom nejhorším slova smyslu, které naprosto neodpovídá soudobým trendům a vůbec nesvědčí o tom, že by české divadlo žilo, jak se odvážně pokoušel tvrdit dnes již neexistující televizní občasník.

Abychom se mohli přesvědčit o tom, že jeho tvůrci ve své odvaze rozhodně nelhali, chybí nám v Brodě divadelní budova s odpovídajícím zázemím a rozměry jeviště. Ale o tom psát nechci, poněvadž tento více než staletý problém považuji aktuálně za neřešitelný, na akce typu Národ sobě není zrovna vhodné klima. Psát chci o tom, že když už Havlíčkobrodští mají možnost vidět nadprůměrné, mladé a moderní divadlo, tak tuto nabídku oslyší. A o věcech, které s tím přímo souvisejí.

Ve čtvrtek 22. března hrálo v Čechovce olomoucké divadlo Tramtárie autorský divadelní přepis Čapkovy Války s mloky. Tramtárie je poloamatérský soubor, který jeho zakladatelé za deset let existence doslova vydupali za země, naprosto převálcovali kamenné mauzoleum jménem Moravské divadlo v Olomouci a nyní platí v celorepublikovém kontextu za originální, vyprofilovaný subjekt, který dokázal malý zázrak – přežít ve stávající ekonomické situaci dekádu, nesnížit kvalitativní laťku své produkce ani o píď a přitom diváky bavit.

Čirá radost ze hry

Uvedená inscenace používala spíše filmových vyjadřovacích prostředků (to je ostatně pro autora textu a zároveň režiséra a uměleckého šéfa souboru Vladislava Kracíka typické), upoutala důmyslnou prací s mizanscénou, přinesla naprosto profesionální herecké výkony, byť na jevišti hráli většinou studenti a mnohdy ani ne studenti herectví. Kracíkův přepis Čapkova kompozičně značně problematického románu působil suverénně a lehce, byl velmi vhodně posunut směrem k současnosti a co více, byl zcela evidentně směřován k samé podstatě divadla jako přiznaně nerealistického umění pracujícího s imaginací, chápajícího jevištní skutečnost jako mnohovrstevnatý znak určený k divácké interpretaci.

V Brodě se navíc po dlouhé době hrálo divadlo z čiré radosti ze hry, která čišela z každého aktéra představení, přitom za směšný honorář, bereme-li v potaz obvyklé nároky divadelních agentur. Byl by to moc hezký, svěží večer. Jen kdyby pohled do hlediště, kde se krčilo cca šest desítek platících diváků, nezpůsoboval spíše rozpaky a stud.

Vybavil se mi tehdy jiný zážitek tohoto týdne, z úterka, kdy jsme v kulturním výboru města řešili žádosti o granty pro tento kalendářní rok a jako pokaždé se přeli o kardinální otázku: Podpořit kulturní akce zjevně směřované k nejširším masám, jejichž pořadatelům se do definice kultury vejde i jízda na silném motocyklu za zvuků, které vyluzuje z playbacku revival band Michala Davida, nebo naopak podpořit pořadatele projektů minoritních, které se snaží do města přivézt produkce nekomerční, případně produkce nepochybné umělecké úrovně, a proto mnohdy mimo obecné povědomí, neboť masově nesrozumitelné?  

Často se v těchto půtkách objevují jako argumenty čísla, která čpí proslulou páně prezidentovou mantrou o neviditelné ruce trhu. Čili jinými slovy, lidé sami dobře vědí, co je dobré, a za to si zaplatí. A to bychom tedy měli podpořit, protože jinak bychom šli vlastně proti vůli lidu.

Jsem v tuto chvíli velice rád, že se podle těchto tržních mechanismů havlíčkobrodský kulturní výbor nechová a chtěl bych jeho členům za tuto skutečnost upřímně poděkovat. A velice doufám, že takto zodpovědně uvažují o kultuře a její váze v životě člověka i ostatní podobné instituce v naší republice.

I přes nepříjemné chvíle rozpaků a studu prožité v poloprázdných hledištích můžeme totiž stále žít v naději, že epocha Homo sapiens sapiens neskončí v dohledné době tím, že grantové komise budou za nadšeného hýkání davu podporovat vznik dalších dílů Kameňáků a ordinací v zahradách, které švédskými ocelovými nůžkami v rámci scénáře zkrášlí k nepoznání lidé ze světa Přemka Podlahy.

A že se naopak výše zmíněná hlediště postupem času znovu zaplní.

Aleš Říman