Kde byl Bůh, ptáme se ve chvílích, jako bylo čtvrteční odpoledne v Praze. Jak máme věřit v dobro, když tu je takové čiré zlo. Kde hledat naději, když na nás padá taková hrůza a beznaděj. V čem nacházet světlo v zemi, která je tak ponořena do smuteční tmy.

Jsou to už desetiletí, kdy jsem byl u pět tisíc let staré stavby Newgrange v Irsku. U umělého pahorku obloženého bílým kamenem, do jehož posvátné místnosti dopadá malým otvorem sluneční paprsek jen jednou v roce. V den slunovratu. V den, který připadá přibližně na naše křesťanské Vánoce. Na Vánoce, které v narození syna Božího ve dnech největší temnoty mají podobnou symboliku. První záblesk světla naděje.

Svět vždy byl, je a bude soubojem sil dobra a zla. Bůh je. Ale jsou také síly zla, které neslábnou a někdy se dokonce zdá, že vítězí. Tak jako se léto mění v zimu, teplo v chlad, den v noc. V tyto dny před návratem světla jsou síly zla nejmocnější, říká se. Vládci temnot mají navrch a zdánlivě to vypadá, že už není naděje, že se to kdy obrátí. Že to někdy bude jinak. Zmařené lidské životy čtvrtečního podvečera, zmařené bez příčiny, zmařené čirým temným zlem, nám k těmto smutným úvahám přidávají další důvod. To zlo je tak temné, že se dotýká nás všech, dokonce i lidí daleko za našimi hranicemi.

Naše myšlenky, naše modlitby, náš soucit by nyní měly být s těmi, kteří ztratili během těch strašných chvil kousek od Vltavy, v samém srdci naší Prahy, své nejbližší. Prožívají nejtěžší chvíle života, kladou si otázky, proč zrovna oni a odpověď nedostávají. Zlo smysl nemá.

Odvraťme zlo dobrem

Smysl má naopak dobro. A to vždy. Dobro, které jako paprsek slunce v temném dnu dokáže prozářit svět, dodat teplo i chuť k životu. Dobro mezi sebou, mezi námi, je to, co právě teď potřebujeme nejvíc. Jako stát, národ, jako lidé.

Zkusme den smutku, který předchází svátkům vánočním, nevěnovat předsvátečnímu shonu. Ale zamysleme se, komu a jak bychom teď, zítra, v čase příštím mohli dobrem pomoci. Slovem, skutkem, darem, časem, penězi. Zkusme to zlo, které k nám tak krvavě přišlo, odvrátit, vyhnat mohutnou vlnou dobra. Dobra, na které jako by nám v posledních měsících nezbývaly síly a myšlenky.

Nečekejme, až to udělá někdo jiný, udělejme to každý sám za sebe a neodkládejme to. Buďme k sobě hodnější, slušnější, vnímavější a vstřícnější. Nevede to vždyk okamžitému úspěchu, ale vždy to má smysl. Dobro. Samo v sobě.

Pokud se nám to podaří, pak nebyla oběť lidí od Filozofické fakulty marná. Zlo a beznaděj, které v nás mělo vraždění vyvolat, se změní v lásku a naději. Nejdříve slabé, jako slunce, které se k nám vrací, ale stejně jako ono – sílící. A nakonec silné tak, že jako slunce ani dobro už nikdy z naší země nezmizí.