Je těžké se s tím smířit, ale naše generace studentů a mladých lidí z listopadu 1989 toho moc nedokázala. Udrželi jsme svobodu a demokracii, abychom v posledních deseti letech i v této zemi zjistili, že to není samozřejmost. Při pohledu na naše okolí už vůbec ne. Dokázali jsme se vrátit do Evropy, vstoupit do Evropské unie a být svým způsobem i platným členem NATO. I to se nám zdá samozřejmé, ale takový Bělehrad nebo Černá Hora byly v té době v mnoha ohledech dvacet let před námi, a dnes je to opačně. Válka je totiž hrozné svinstvo. Proto je také třeba dodat, že máme za sebou třicet čtyři let míru. Mírově odešla i okupační sovětská armáda, což byl jeden z dalších zázraků polistopadové doby. Dnes už také nesamozřejmých.
Nechali jsme si ale rozpadnout stát, v němž jsme do svobody v roce 1989 vstupovali. Nezvládli jsme si vynutit právní rámec privatizace. Demokratická politika se nestala věcí lidu, ale jen úzké skupiny lidí. Někdy elitních, někdy jen moci chtivých. Naše strany nemají mnohdy více členů, než bylo signatářů Charty 77. Náš polistopadový svět drží pohromadě jen silou mocí. Nestavíme, opravujeme. Jsme údržbáři. Už aby to po nás vzali ti mladší. A dělali to lépe než my.
