V havlíčkobrodské nemocnici otevřeli novou ambulanci klinického psychologa. To je bez pochyby dobrá zpráva. Jenže by nemělo zůstat jenom u toho. Zájemců, kteří potřebují pomocnou ruku nebo radu od tamní psycholožky, totiž bylo tolik, že kapacitu ambulance naplnili za pár dní. Další pacienti tak zůstávají na čekací listině.
V Česku připadá na sto tisíc obyvatel osm klinických psychologů. Podle Světové zdravotnické organizace by jich přitom bylo potřeba šestadvacet. A lidé musí pečovat nejen o své tělo, ale také o své duševní zdraví. Je proto vítané, když se ve městech zaměřují nejen na nedostatek neurologů, zubařů či dětských lékařů.
Zároveň z toho plynou dvě odlišné informace. Je stále nouze o kvalitní odborníky. Není se čemu divit. Pandemie, válka, zdražování. K těmto vnějším problémům zůstávají navíc i ty niterné, které mají mnohdy ještě větší váhu. Může mezi ně patřit i pětka nebo nepohoda ve škole. V nich pomoc psychologa totiž vyhledává také čím dál větší počet žáků. A ani v tomto případě často nemůže být psycholog po ruce.
Druhá zpráva je o něco radostnější. Díky většímu povědomí o psychických problémech opadává stigma. Lidé mají odvahu řešit, co je pálí. A okolí by je za to nemělo jakkoli soudit a brát to za známku slabosti. Šlo by o stejnou hloupost jako odsuzovat druhé za to, že berou například inzulin. Naopak by je mělo v tomto případě podpořit.
A hlavně by takové chování nemělo být podmíněné psychologem. Starejme se o přátele i známé bez ohledu na to, jestli o nich víme, že je něco trápí. Upřímně naslouchejme, zajímejme se, jak si jim daří, a zkusme jim zlepšit den. A třeba rovnou už v pondělí. To je něco, v čem může druhému odlehčit každý z nás.
