Hra v šachy přináší lidem nejen radost, ale i poučení a poznání, často i sebe samých. K podivuhodným zápletkám přitom nedochází jen při hře samé na šachovnici. Dost zajímavého a často i úsměvného se odehrává i kolem ní, o čemž svědčí i následující malé šachové postřehy.

Pouhá čtyři slova

Z tváří všech šachistů vyzařovalo těžké soustředění. Zápas hraný na osmi šachovnicích vrcholil. Tým, který vyhraje, postoupí. Ticho jako v kostele, enormní napětí, atmosféra nabitá očekáváním jedněch i druhých. Každý pohyb, každé zavrzání židle či docela obyčejné cinknutí lžičky o šálek s nedopitou kávou se zdají být až nepatřičně přidrzlé a přísné oči rozhodčího odsuzují jejich původce k trestu smrti. A pak to přijde. Rostislav Štefanik, silný hráč vyznačující se houževnatým a propracovaným stylem hry, který po pětatřiceti letech za šachovnicí zažil snad všechno, co šachista zažít může, se zničehonic na své židli narovná a do toho nábožného ticha, aniž by oči odtrhl od pozice, kterou má před sebou, hlasitě prohlásí: „Já to prostě nechápu". A řekne to tak, že tomu všichni bez výjimky dobře porozumí a zareagují okamžitým a chápavě halasným smíchem, kterým hrací místnost rychle a s jistým osvobozujícím účinkem naplní. V té jednoduché větě totiž Rosťa Štefanik vyřkl doslova vše, co šach může člověku poskytnout. Totiž krásu, vtip i nevyzpytatelnou krutost v logice jednotlivých tahů. Nekonečnou a snad i nepoznatelnou hloubku tajemství pozic, variant a postupů při hře. Vášeň, napětí, radost, ale i sžíravou hořkost a bolest, s nimiž ruku v ruce přicházejí dobré a špatné tahy a po nich pochopitelně výhry, prohry nebo remízy. Tedy konce zasloužené, překvapivé, vydřené, šťastné, rozpačité, drtivě pokořující. Tak jako v životě…

Univerzálnost vyřčeného

Končil jsem soutěžní partii v zápase družstev jako jeden z posledních. Kolem stolu postávali někteří spoluhráči, kteří své partie již dohráli, a sledovali tahy moje i tahy mého soupeře. Hloučky dalších stály opodál. Byl mezi nimi i rozšafný Jaroslav Veselý, učitel ve výslužbě a můj další spoluhráč z týmu. Koncovky mi nikdy moc nešly, a tak jsem pomalu ale jistě zpackal i tu, co jsem právě dohrával. Spoluhráči raději nic neříkali a odešli. Jaroslav Veselý naopak zčerstva přišel, zhoupl se v kolenou, povytáhl obočí, povzdechl si a pak půvabně směrem ke mně pronesl: „Teda pane Kulhánek, takhle blbě hrát tak jednoduchou koncovku, to se jen tak nevidí. Co jste to tam prosím vás vymejšlel? Kdyby to bylo na mně, tak to vodehraju kliďánko támhle vode dveří!" A dodat už nebylo co, protože to sedlo jako pr..l na hrnec. Vyřčené platilo tehdy a když si tu partii po letech přehraji, tak vlastně platí pořád dál…

Polštář paní Koubkové

O malém Falco Binderovi ze saské Žitavy se počátkem tohoto tisíciletí hovořilo jako o zázračném šachovém dítěti. Zvěsti o jeho neskutečném talentu a vytříbené hře se šířily jako lavina. Jezdil po silně obsazených turnajích, bez mrknutí oka porážel mnohem starší a zkušenější prvotřídní hráče a mistři byli rádi, když s ním ušmudlali remízu. Proto jsem byl i já na tohoto šachového Amadea zvědav a těšil jsem se, že ho na jednom z turnajů uvidím. Když ho do turnajového sálu přivedli, sotva viděl na stoly se šachovnicemi a figurami. A když ho pak za jeden takový posadili, nebyl na tom o moc lépe. Zbytečně natahoval krk a bezmocně klátil nohama. Otec, který ho přivezl, ale i pořadatelé, kteří ho pozvali, byli bezradní. Vysokou dětskou židličku neměli. Zkusili ho tedy otočit. Falco si klekl, narovnal se a rukama se vzepřel. Docela to šlo. Ale pak si uvědomili, že v této pozici při hře dlouhé minuty nevydrží, zvolené turnajové tempo bylo totiž poměrně velkorysé. A byli bezradní podruhé. Nebýt paní Koubkové, která v malé kuchyňce v koutku turnajového sálu vařila šachistům kafe a ohřívala párky, Falco by si snad ani nezahrál. Zavrtěla nevěřícně hlavou, a protože to neměla domů daleko, zavřela na chvíli krám, odběhla a vrátila se s velkým polštářem v náručí. S úsměvem ho dala Falcovi pod zadek a bylo to. Falco se zavrtěl, uvelebil a krátce na to rozehrál svýma malýma rukama na tom velkém stole neuvěřitelný šachový koncert, jehož výšky byly pro nás ostatní nedostižné…

Na čas se člověk zlobit nemůže

K soutěžní partii patří časový limit. Komu vyprší čas, ten bez milosti prohrává, tedy pokud má jeho soupeř dostatek materiálu k vynucení matu. V prvním kole jednoho turnaje jsem narazil na zhruba stejně silného soupeře, jakým jsem byl i já. Hra byla vyrovnaná a partie by asi skončila po dohodě remízou, jenže já byl o něco rychlejší a na šachovnici mi zbylo i dost figur – takže 1:0. V druhém kole jsem hrál s kamarádem toho prvního soupeře. Situace se opakovala, protivník, tentokrát mou hrou zatlačený do kouta, opět překročil časový limit, tedy znovu 1:0 pro mě. A co čert nechtěl – třetí turnajový den a další soupeř ze stejného týmu mých dvou předchozích protivníků. Byl to takový šachový pořízek, hrál dobře, ostře, útočil a vynutil si prostorovou i materiální převahu. Ovšem stálo ho to čas. V závěru se dostal do časové tísně, chyboval a já mu z matové sítě unikl. A v okamžiku, kdy se na jeho hodinách ukázaly samé nuly a já vyhrál na čas potřetí, se ke mně vrhli mí předchozí soupeři, kteří závěr té naší partie s napětím sledovali, a obořili se na mě: „Fakt nechápeme, že vás pořád baví takhle vyhrávat!" Nezlobil jsem se na ně a nezlobím se ani teď, když mi při hře čas malinko pomůže…

Šachový úsměv Mirka Kellera

Povedené cimrmanovské vtípky o H2SO…5! a prvním autu dosaženém v dějinách šachu jsou známé. Věřte ale, že existuje i vcelku povedená hříčka v šachovém zahájení, se kterou svého času přišel žďárský šachista Miroslav Keller. Pokud patříte mezi šachisty a máte smysl pro humor, můžete některou ze svých partií zahájit zcela v jeho duchu – jezdcem 1. Jf3 … a nyní je vcelku jedno, jak černý odpoví, protože bílý se ve druhém tahu vrátí jezdcem zase zpět na g1. V třetím tahu pak hraje druhým svým jezdcem 3. Jc3 a ve čvrtém se pak zase analogicky vrací do výchozího postavení. Z přísného hlediska šachové teorie je to holý nesmysl, z toho lidsky hráčsky hravého však ne. A proto: hrejte si a bavte se…