Až do prosince měla na kontě jen dva oficiální zápasy. Oba sice vyhrála, ale to samotné by ji za normálních okolností na pozvánku na mistrovství republiky nestačilo. Dá se říci, že na něm startovala tak trochu na divokou kartu. „Holek je málo, proto jsem tu možnost dostala,“ nezastírala.

I když mohla být mezi provazy bita a šampionát pro ní mohl skončit debaklem, nad účastí neváhala ani chvilku. „Doma mi do toho nikdo nemluví a já to brala jako příležitost,“ vysvětlila. „Když už jsem tu šanci dostala, bylo mi hloupé ji nevyužít. Vůči klubu i sobě,“ doplnila.

Se strachem ale bojovala. Dušička v ní byla malá hlavně před semifinálem s Lenkou Čepelákovou. „Lhala bych, kdybych řekla, že tam strach nebyl. Všechno to bylo umocněno tím, že jsem za celý rok neměla jediný zápas. Ztrácela jsem se v emocích, které jsou před duelem,“ vysvětlovala. Soupeřku ale doslova vypráskala. Ve třetím kole ji poslala třikrát do počítání a rozhodčí boj ukončili.

Ve finále narazila na těžký kalibr. Michaela Brančíková je reprezentantka, má za sebou tři desítky zápasů. Přesto nebylo k senzaci daleko. Kateřina Vondráčková vydržela tempo favoritky celá tři kola a chvílemi měla i navrch. „Jen jsem nebyla schopná už přidat, kdy to bylo potřeba. Když odpočívala soupeřka, odpočívala jsem i já,“ prohlásila s dodatkem, že titul je ve správných rukách. „Soupeřka byla lepší a zkušenější.“

Stříbrná medaile je však velkým úspěchem i motivací. „Zápasy na mistrovství republiky mi otevřely oči. Teď vidím chyby a chci pracovat na jejich odstranění,“ řekla odhodlaně.

Očima trenéra
„Katka je moc hodná holka, povahově to typická boxerka není. Má ale jiné předpoklady. Je vysoká, má dlouhé ruce a hlavně je neskutečně pracovitá. Má všechny předpoklady k tomu, aby se dál lepšila,“ zhodnotil svou svěřenku trenér Martin Borek.