Jirko, jak jste trávil volný čas v období pomalu končícího nouzového stavu?
Asi jako většina sportovců, věnoval jsem se hlavně rodině, snažil se dodělávat resty v domácnosti a pak jsem pomáhal rodičům s prací na zahradě. Prostě věci, na které člověk kvůli pracovním povinnostem a probíhající sezoně nemá tolik času.

Zmínil jste rodinu, roste už také z vašeho dvouletého syna nadějný basketbalista?
Tím, že s námi chodil na zápasy moje i manželčiny (volejbalistka druholigového Žďáru – pozn. aut.), býval často v hale, k míči má tudíž blízko. Na koš hází rád, ale postupem času se dostává ke všem možným aktivitám, poslední dobou si užívá odrážedla všech velikostí. Hlavně bychom si přáli, aby si jednou nějaký sport vybral a bavil ho.

Udržoval jste se nějak v kondici, nebo jste po oznámení o konci sezony sport vypustil?
V Jihlavě nám do konce sezony chyběl jediný zápas, takže jsem si dal oddych, tělo to potřebuje. Snažil jsem se odreagovat jiným způsobem, třeba s rodinou na procházkách. Na kole jsem byl jen jednou, sám se k tréninku moc nedonutím, potřebuji k tomu kolektiv. I proto jsem rád, že už začaly tréninky, můžeme se sejít se spoluhráči a po dlouhé době si zahrát.

Jak toto období prožívali vaši spoluhráči, byli jste v kontaktu?
Ve Žďáře máme na sociálních sítích svoji skupinu, jsme v kontaktu. Každý si s tím stavem poradil po svém, bylo to vyloženě individuální. Ti mladší na sobě většinou pracovali více, starší se po práci spíše věnovali rodině. Hodně to ovlivňují i rodiče každého hráče, pokud potřebují pomoci.

Uplynulý ročník pro vás musel být poměrně turbulentní. Září v Jihlavě, poté jste až do začátku ledna nastupoval za Žďár, abyste se opět vrátil do Jihlavy. Proč tolik změn?
Je to trochu složitější. V mém věku pro mě bylo motivací zahrát si v Jihlavě play-off 1. ligy. To mi totiž v předchozích třech sezonách mého působení v krajském městě pokaždé uteklo. V té první na to nebyl kádr, v dalších dvou jsem sezonu začal v Jihlavě, jenže před vyřazovací částí jsem se vracel pomáhat Žďáru, kterému ve 2. lize hrozil sestup.

Rozhodl jste se to tedy otočit?
Ano. Jihlavě, která loni v létě kádr posílila, začala sezona o dva týdny dříve, proto jsem za ni odehrál dva vítězné zápasy, přestoupil a rozehrál sezonu se Žďárem. Tomu jsem chtěl co nejvíce pomoci, aby neměl starosti se záchranou, v Jihlavě jsem pak chtěl zakončit sezonu postupem do play-off. Tak jsem se s oběma kluby také před začátkem sezony domluvil.

Plán vyšel jen z poloviny. Žďár se sice zachránil, ale s Jihlavou jste do play-off neproklouzli…
Přitom sezonu odstartovala dobře, když jsem se vracel, měla bilanci sedmi výher a šesti porážek, postup do vyřazovací části se zdál být reálný. Zničehonic však přišla série zranění, navíc někteří mí spoluhráči měli problémy s uvolňováním z jejich zaměstnání. Z následujících deseti zápasů jsme vyhráli pouze jediný, takže ročník vyzněl do ztracena. Sezona byla předčasně ukončena před odehráním závěrečného kola, které už pro nás stejně nic neřešilo. A víte co? Za to, že jsme nepostoupili do play-off, jsem zpětně vlastně rád, protože by mi kvůli koronaviru zase uteklo. To už by byl vážně pech. (smích)

Přesto o spokojenosti asi příliš hovořit nemůžete?
Spokojený jsem nebyl, věřil jsem, že bychom do play-off mohli postoupit. Vzhledem k síle družstva, jaká byla v závěru, jsme na to ovšem neměli. To je potřeba si přiznat. Vlastní ambice jsem si v Jihlavě trochu splnil vloni. Tehdy jsem týmu pomohl postoupit do play-off, ještě před jeho začátkem jsem ale odcházel pomoci mateřskému Žďáru. Sice jsem si kazil vlastní sen, ale asi bych nedokázal překousnout, že se koukám na to, jak tým, v němž figuruji i jako asistent trenéra, sestupuje. Vztah ke žďárskému klubu je u mě silnější.

Jak jste jako jeden z trenérů odhadoval šance mužstva v letošním čtvrtfinále play-off, v němž jste v březnu měli vyzvat vítěze základní části z Valašského Meziříčí?
Neměli jsme co ztratit, ale naše šance byly tak dvacetiprocentní. Na druhou stranu systém vyřazovací části nahrává horším týmům, protože se hraje jen na dva zápasy, případně rozhoduje rozdíl ve skóre. Klidně se může stát, že kvalitnějšímu celku nevyjde jedna čtvrtina, doma už ztrátu nedožene a vypadne.

Logicky se nabízí otázka, zda by pro vás nebylo lepší, pokud byste nastupoval pouze za jeden tým?
Dlouhodobě tvrdím, že mě to takto nebaví, chtěl bych odehrát sezonu jen za jeden mančaft. Bohužel se to v posledních třech ani jednou nepovedlo.

Už jste se rozhodl, kde odehrajete nadcházející ročník?
Stojí o mě oba kluby, ale ještě jsem se s nikým nedomluvil. Situace kolem koronaviru vše protahuje. Basket hraji pro radost a chci se v mém věku podílet na nějakém úspěchu. Nerad bych sezonu odehrál jen tak. Ve Žďáře se řeší trenérský post, navíc kádr zřejmě projde výraznou generační obměnou. Zároveň nevím, kdo bude hrát v Jihlavě. Vidina play-off 1. ligy mě i na stará kolena pořád láká. V soutěži už patřím k inventářům, v šatně obou celků už bych pomalu mohl mít své syny, ale pořád mám pocit, že týmu mám co dát. Stále čekám, sezona začíná až v září, je to na obě strany otevřené.

Nějaká třetí cesta nepřipadá v úvahu?
Nevím o ní. Na druhou stranu jsem si to samé myslel i před čtyřmi lety a pak jsem se dostal přes náhodné setkání s trenérem Pešoutem do Jihlavy.

V červnu vám bude šestatřicet, jak moc se vám na mysl vkrádají myšlenky o dalším pokračování kariéry?
Určitě se tím čas od času zaobírám. Nikdo nemládne, klidně to příští rok může být i moje poslední sezona. Hodně záležet bude na mém zdraví a hlavně rodině. V srpnu totiž čekáme druhý přírůstek do rodiny. Logistika bude o dost složitější. Především ale chci hrát tam, kde o něco půjde.

Z šestatřiceti týmů druhé ligy jste s průměrem 23,79 bodů na zápas třetím nejlepším střelcem. Z dvacítky týmů první ligy jste s průměrem sedmnácti bodů šestnáctý. Pravidelně v utkáních sbíráte přes deset doskoků, patříte v nich k absolutní špičce. Pořád máte co nabídnout, to je motivace pokračovat sama o sobě, ne?
Trochu ano, ale řeknu to takhle. Před pár lety jsem se cítil vyhořelý. Hraji za žďárské muže od roku 2001, rok jsem byl v prvoligovém Kolíně, ale jinak jsem pořád hrál druhou ligu. Motivace slábla. Ve dvaatřiceti letech mě nakoplo působení v Jihlavě. Vyzkoušel jsem si vyšší level. A když se na něj dostanete, těžko se opouští. I v první lize ale potřebuji cítit, že máme na výraznější týmový úspěch. O moje osobní čísla už mi nejde.