VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Korbel si v Brodě prodlužuje hráčskou kariéru

Havlíčkův Brod – Všechno klape perfektně. Takto si nejznámější tuzemský stolní tenista Petr Korbel pochvaluje svoje působení v Havlíčkově Brodě, kde nyní hraje extraligovou soutěž.

24.12.2012
SDÍLEJ:

Petr KorbelFoto: DENÍK/Jakub Janáček

Svoji lidskou pohodu převedl i do obsáhlého rozhovoru, který poskytl Deníku.

Jak jste se ke stolnímu tenisu vůbec dostal?
Přivedl mě k němu v sedmi letech táta, protože ho v Havířově hrával aktivně. Ale vždycky mi kladl na srdce, že se nemám upínat jen k ping pongu. Ten jsem do mých dvanácti let trénoval jen jednou týdně, dalo by se říct, že  nebyl tím  hlavním sportem. Hrával jsem i fotbal a hokej. Chodil jsem na plavání, gymnastiku a taky do šachového kroužku.

A kdy přišel ten zlom, kdy jste se začal věnovat hlavně tenisu?
Potom jsme se přestěhovali do Frýdku a  až pak mi táta řekl, že se musím rozhodnout a věnovat se něčemu pořádně. Tak jsem si musel vybrat. A zvítězil ping pong. Vzniklo ve Frýdku i středisko mládeže a v šestnácti jsem přešel do Vítkovic, do střediska vrcholového sportu. Když byla revoluce, tak jsem šel do Bratislavy, kde jsem vydržel rok a pak už přišlo zahraničí.

Byl jste i v jiném sportu tak dobrý, že jste se musel hodně rozhodovat, jaký sport si vybrat?
Myslím, že ano. I ostatní mi říkali, že na míčové sporty mám talent, že bych mohl dělat cokoliv. Třeba ve fotbale, když jsem hrál za přípravku, tak nás učili hrát na velkém hřišti, a to byl velký zmatek, protože všichni malí špunti jsme se vrhli za balonem. Tak jsem vždycky chtěl hrát v útoku, ale oni mě dali do zálohy, a tak jsem se na to vykvákl.

Máte za sebou sice hodně úspěchů ve stolním tenise, ale nezalitoval jste někdy, že jste si nevybral třeba fotbal?
Mě spíš bavil víc hokej, ale tam byla podobná situace jako ve fotbale. První zápasy v Havířově mě dali do obrany. A v tu dobu jsem nevěděl, že dozadu jdou kluci, kteří umí líp bruslit, protože musí umět dozadu i dopředu a že to bylo takové ohodnocení toho trenéra.

A to vám nikdo neřekl?
No jasně, neřekl (úsměv). Navíc mi vadila ta věc, že já jsem na tom hřišti bojoval a někteří kluci ne tak úplně moc a byl jsem z toho smutný a naštvaný. A jelikož je to kolektivní sport, tak vám to tam může někdo pokazit. To ten pinec je individuální. Sice se hrají i družstva, ale když hraje člověk sám za sebe, tak si to popřípadě prohraje sám.

Takže jste byl takový ten typ toho kluka, který hodně prožíval i porážky?
Prohry ani tak ne, protože táta mě vždycky vedl k tomu, že když jsem prohrál, ale nechal jsem tam všechno, tak mě nikdy nepokáral. Samozřejmě,  když člověk vyhrál, tak to bylo lepší a fajn, ale musím říct, že někteří rodiče v těch mládežnických kategoriích hodně tlačí na pilu, a to není dobře. To táta byl spíš naštvaný, když jsem to odflinkl nebo když jsem soupeře prostě podcenil. Já jsem byl od malinka dost ctižádostivý, a když  jsme třeba hráli obyčejné karty nebo Člověče nezlob se, tak jsem nikdy nechtěl prohrát. A to se přeneslo i do sportu.

Už jste zmiňoval, že jste brzo odešel do zahraničí, dlouhá léta jste působil v Německu. Stal se z vás za ta léta tak trochu Němec?
Tím, že jsem tam strávil spoustu let, tak je to pro mě tak trochu druhý domov. Těch štací bylo asi sedm a musím říct, že jsem tam potkal především dobré lidi. Samozřejmě i horší, ale to je všude. Celkově musím říct, že to byli především pozitivní lidi, a to je pro sportovce důležité. V osmnácti jsem se rozhodl, že půjdu. Jak se říká, skočil jsem do vody a plaval jsem. A tam nikdo nebyl, kdo by roztáhl ruce a řekl: Konečně jsi tady, na tebe jsme čekali.

Co vám v tom pomohlo?
Myslím, že konkurence. Ta mi nahrála. Nedal jsem se a bojoval, abych se dostal někam a vybojoval si své místo. A to doporučuji i klukům, kteří jsou tady u nás. Pokud se někdo prosadí a dostane se do špičkových evropských klubů, tak to už je ohodnocení té kariéry. Navíc se tam člověk i hodně  naučí.

O Němcích se říká, že mají takovou buldočí povahu. Ta vám vyhovovala?
Oni jsou samozřejmě poctiví, ale najdou se mezi nimi i lemplové. Najdou se i takoví, kteří jsou pohodlní, protože mají bohatého tátu a řeknou si: Když se mi nebude dařit,  táta mě podpoří. To ale nebyl můj případ. Rodiče mě sice podporovali, ale nebyli jsme milionáři.

Měl jste vůbec alespoň základy němčiny?
Vůbec ne, ale dneska už je to bez problémů. Můžu jít do kina, dívat se na televizi.

Takže platí to, že se má člověk hodit do vody a nechat plavat?
No, myslím, že ne u každého. Někdo je citlivější a neumí se tak orientovat v jiném prostředí. Není to pravidlo. Znám  spoustu kluků, kteří šli do zahraničí, ale šli tam s nimi rodiče nebo někdo blízký. Každému to zkrátka nesedí.

Ale u vás to platilo…
Řeknu příklad. První rok jsem byl ve Francii a tam šéf nebyl moc vstřícný. Myslel si, že tady žijeme na stromech, protože když jsem viděl, kde bych měl bydlet, tak to jsem řekl: V žádném případě. A díky tomu prvnímu dojmu mi Francie vůbec nepřirostla k srdci a od té doby mám vůči ní takovou averzi. Pak jsem šel do Německa do menšího klubu,  a to bylo nebe a dudy. Lidé tam byli srdeční a hezky se o mě starali.

U našich západních sousedů jste byl dlouhá léta a byl jste tam spokojený. Takže jste si tam našel i přátele, se kterými jste dodnes v kontaktu?
Ano. Mám tam hodně přátel. Udržuji s nimi kontakt, voláme si a pokud jsem v Německu, tak se spousta z nich přijede i podívat. Když bych to měl nějak procentuálně vyjádřit, tak osmdesát procent lidí tam bylo dobrých.

Kdy  jste  se vrátil zpátky do Čech? Kdy nastal ten zlom?
Já jsem působil naposledy v Herne, což je městečko blízko Dortmundu. A tam to, musím přiznat,  nebylo úplně nejlepší. Bylo to takové odměřené a lehce studené.

Co se stalo?
Já už jsem přece jen starší a věděl jsem, kam by se měl ten chod mančaftu ubírat. Jenže šéf klubu si nedal říct, pořád si říkal to svoje a mně došla trpělivost. Navíc tam byly i finanční problémy, doneška mi dluží nějaké peníze a neměli se moc k tomu, aby se se mnou nějak dohodli. Já nejsem člověk, který hned dělá humbuk, jde za právníky a žene to přes soudy. Já se radši chci normálně a lidsky domluvit. Dokážu taky pochopit druhou stránku věci, když jsou finanční problémy. Dneska je to dennodenně. A je to ve všech sportech. Zkrátka mi chyběla komunikace a když se naskytla možnost se vrátit, tak jsem to udělal. Já už nemusím nikomu nic dokazovat, ani sám sobě. Spíš to dělám proto, abych zpopularizoval ten náš sport, protože si to zaslouží.

Jak jste v Havlíčkově Brodě spokojený?
Zatím na sto procent. Všechno klape perfektně. Lidi, kteří jsou okolo tenisu, tak jsou nadšení. Míra Jínek (majitel  KD Ostrov – pozn. autora), tu udělal spoustu práce. I diváků chodí  docela hodně a věřím, že se to bude ještě stupňovat, protože ti kvalitnější soupeři teprve přijdou, a když postoupíme do play-off, tak by mohla přijít i plná hala. To se pak daleko lépe hraje.

Vy jste už v Brodě někdy hrál?
Ano. Znám to tu. Ještě za minulého režimu se zde pořádal velký turnaj. Nahrál jsem se tu strašně moc, už za mládežnické kategorie. Turnaj byl vždycky výborný. Je škoda, že tradice těch turnajů již nepokračuje. To bylo výborné pro mladé hráče.

Je něco, co byste zlepšil. A nemyslím jen tady v Brodě?
Mrzí mě to, že my se tady o něco snažíme, chceme přitáhnout lidi na stolní tenis, aby se v halách cítili dobře a v ostatních klubech to ještě moc nefunguje. Těžko přilákáte lidi, když si nemají kam pořádně zajít na záchod, není tam občerstvení a další věci. A to je asi všude. Třeba ve fotbale se musely zrekonstruovat stadiony, ale ještě pořád je problém s bezpečností. Vzít na některé stadiony i děti, tak to není to pravé ořechové. Třeba v hokeji, který mám strašně rád, je to něco jiného. Já momentálně bydlím v Ostravě, tak chodím na Vítkovice a to je zase úplně o ničem jiném.

Jak se vlastně stalo, že slavný Petr Korbel hraje v Havlíčkově Brodě?
Začátek je v Bratislavě, protože místní tým ŠKST už sice hrál českou extraligu, ale tím, že klub působil na Slovensku, tak nemohl hrát play off. Jediná cesta byla, že se klub zaregistruje v Čechách. Já se s majitelem Štefanem Kobesem znám strašně dlouho, tak jsme se bavili už asi před čtyřmi lety, jestli nepřemýšlím o návratu. Jenže já jsem chtěl hrát kvalitní soutěž venku kvůli olympiádě v Londýně. Na ni jsem se nakonec nedostal, a tak jsem na to kývl a myslím, že jsem udělal dobře.

Proč zrovna Havlíčkův Brod? Neměli jste jiné nabídky?
Měli jsme i jiné možnosti, ale Mirek Jínek nás přesvědčil, že Havlíčkův Brod bude prostě  nejlepší (úsměv).

Ambice jsou nejvyšší?
Tak co vím, tak Mirek by chtěl najednou úplně všechno. Takže ho s Honzou Hrnčiříkem, což je můj partner ve firmě, trochu brzdíme (smích). Chceme to nastartovat pomaličku. Ne hned najednou. Letos budeme hrát extraligu, uvidíme, jak se nám bude dařit. Příští rok třeba přijdou i nějaké evropské poháry, což by pak byla taková třešinka na dortu. A kdybychom posílili, tak by se nám třeba mohla povést i Liga mistrů, a to by bylo úplně to nejvýš, co by se mohlo podařit.

Nechtěl bych vám podsouvat nějaký konec kariéry, ale je vám jedenačtyřicet. Nepřemýšlíte už o něm?
Tyhle otázky mi nevadí, padly už několikrát, protože to jednou přijít musí. Já se tomu nebráním, ale zatím pořád slyším i ze strany reprezentace třeba německé, francouzské, ne od naší, protože tam jsou lidi jací jsou, ať hraji. Pokud mě  ještě bude stolní tenis bavit, budu schopný hrát a budu vědět, že jsem přínosem, tak budu hrát. Dělám to celý svůj život a umím to nejlépe.

Proč vás česká reprezentace posílá do sportovního důchodu?
Říkají mi, ať nechám místo mladým. Dobře, ať hrají, ale musí ukázat výkonnost. Mně taky nedal nikdo nic zadarmo.

Vy trénujete v Brodě i malé kluky?
To není pravidlo. Je to jen moje dobrá vůle. Mirek mě o to poprosil, jestli bych mohl párkrát přijet dřív a být na tréninku kluků. Vím, že ti kluci jsou nadšení a navíc já chci všechno, co umím, dát zpátky i jim. Když jsem byl v jejich letech a měl jsem možnost trénovat se staršími hráči, co hráli ligu, tak to byl pro mě super zážitek.

V polovině listopadu jste byl na exhibici v Kanadě, kterou jste vyhrál…
To moc exhibice nebyla (skočil do řeči s úsměvem). To byl  turnaj na pozvání, ale bylo to naplno. Žádná show tam nebyla. Hrál jsem s jedním Číňanem a zalezl jsem dozadu a chtěl jsem udělat něco pro lidi, ale mě hned zamázl. Prostě to bral vážně.

Mluvil jste o tom, že vás mrzí, že už nefungují turnaje, které se tady kdysi dávno konaly. Nepřemýšlíte, že byste něco takového obnovil?
Přemýšlím o tom. Aby to bylo spíš pro děti. Že bychom tomu dali slogan: Hledáme nového Petra Korbela – třeba nebo něco takového, aby to bylo pro malé kluky a holky, aby se ukázali.

Nemohu se nezeptat na reprezentační kariéru. Jste několikanásobný účastník evropských a světových šampionátů, byl jste na pěti olympiádách. Co bylo nejlepší?
Co se týče výsledků, tak nejlepší byla Atlanta v roce 1996. Tam jsme hrál výborně, dostal jsem se do semifinále, ale mělo to na konci hořkou příchuť, protože jsme hrál až o třetí místo. To třeba v Barceloně nebylo a vlastně na mistrovství Evropy nebo světa dostávají oba semifinalisté medaili. Ale bezkonkurenční bylo Sydney, ta byla nejlepší. Co se týče diváků, olympijské vesnice, organizace, transport, jídlo… To nemělo chybu.

Stolnímu tenisu vévodí Číňané. Proč?
Za prvé mají výborný systém. Oni do něj vždycky zaintegrují bývalé hráče, kteří se automaticky stávají trenéry. A mají širokou základnu. Je tam zaregistrovaných hráčů, tuším, 250 milionů. Je to pro ně sport číslo jedna. Řekli si, že budou nejlepší v ping pongu a povedlo se jim to. Pro ně je to nejtěžší sport.

Vy máte v týmu také jednoho…
Jo, jo. Je tu Bei He.

Mluví vůbec česky?
Ne, vůbec.

A jak se s ním domlouváte?
Umí trochu slovensky, ale musí se na něj mluvit pomalu a jednoduše. Komunikace není žádný problém.

Autor: Petr Veselka

24.12.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

LiStOVáNí.

Herci představí román A taková to byla láska

Celých 160 let. Tak dlouhá je historie ochotnického divadla v Přibyslavi.
8

Historie ochotnického divadla v Přibyslavi

AUTOMIX.CZ

Exoti na prodej: O těchto autech jste určitě nikdy neslyšeli. Ale můžete je mít

Přijde vám, že je aktuální vozový park na našich silnicích poněkud uniformní a nudný? Nezoufejte. Stačí si otevřít nějakou velkou celoevropskou inzerci, zadat jako značku „jiné“ a už se na vás hrne přehršel bizarních a zajímavých aut, která na silnici jen tak nepotkáte. My jsme vybrali šest z našeho pohledu nejzvláštnějších.

Mateřská škola v Přibyslavi se bude rozšiřovat

Přibyslav – Rozšířit kapacitu mateřské školy se chystá do budoucna město Přibyslav. Řešením je přístavba budovy mateřské školy v Bezručově ulici.

Opilý dvaasedmdesátiletý muž v noci ležel na ulici

Havlíčkův Brod - Značně podnapilého dvaasedmdesátiletého muže nalezli policisté ve čtvrtek 18. ledna krátce před půlnocí na Smetanově náměstí v Havlíčkově Brodě.

Realizace městského koupaliště je stále ve hře

 Chotěboř – Stále aktuální je vybudování městského koupaliště v Chotěboři. 

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT
>