Tak nějak vypadá běžný den Andrey Vlasákové, trenérky sólového krasobruslení na Havlíčkobrodsku. Ta má na starosti okolo patnácti dětí a mládeže, kterým se každý den věnuje na stadionech v Humpolci, Ledči nad Sázavou a v Havlíčkově Brodě. „Několikrát jsem si hrábla na samotné dno. Skloubit osobní život, roli matky a partnerky, práci, a ještě do toho trenérky, není žádný med. Krasobruslení je tvrdý a náročný sport," říká Vlasáková. Ta se tomuto zimnímu sportu, kde je velký důraz kladen na umělecké ztvárnění, věnuje více než 14 let.

Jak jste se ke krasobruslení dostala?
Můj táta byl hokejista, brankář. Bydleli jsme kousek od zimního stadionu. Byla jsem velmi živé dítě, a nebylo tak nic jednoduššího než to, že mě rodiče vzali na zimák. Byla to éra kolem roku 1976 a dodnes na to velmi ráda vzpomínám. Pamatuji si tréninky v Kotlině bez zastřešení (zimní stadion v Havlíčkově Brodě, pozn. redakce) s výhledem do lesoparku. V té době mělo krasobruslení poměrně početnou členskou základnu a staralo se o nás hned několik dobrých trenérů. Rozhodně se ale nedosahovalo takových výsledků, jako mají děvčata nyní. Během mého studia však přišla odmlka.

Co se stalo?
Začala jsem hrát házenou. (usmívá se)

Co vás vedlo k takové změně?
Házená v Brodě frčela. Bylo mi asi 13 až 14 let, co jsem začala hrát tento kolektivní sport. Taky jsem si z krasobruslení přinesla hodně zkušeností. Každopádně, bruslení ve městě běželo pořád. Trénovalo se takřka neustále. Po studiu jsem nastoupila do práce a následně i otěhotněla.

Nechte mě hádat. Ke krasobruslení jste se dostala zpět díky dceři.
Přesně tak. Využila jsem toho, že jsem bruslila, ale trenérské znalosti jsem měla takřka nulové. Vyjížděli jsme proto za profesionálními trenéry do Prahy. Zde dostala základy krasobruslení nejen dcera, ale i já. Výsledky se dostavily.

V tu dobu jste již začala naplno trénovat?
Ano, k dceři se začaly nabalovat další děti, které jevily zájem o krasobruslení. V letech 2002 až 2015 jsme byli v Havlíčkově Brodě velmi podporováni. Dcera a další mé svěřenkyně patřily mezi špičku v žákovských kategoriích. Pravidelně jsme se účastnily republikových šampionátů, dokonce s medailovým ziskem. Děvčata reprezentovala náš kraj na několika Olympiádách dětí a mládeže. Dvě děvčata byla vybrána do Projektu talentované mládeže. Děti však rostou a tím, jak se zlepšují, potřebují i nové podmínky. Opět jsme jezdili na soustředění, objížděli zkušené trenéry, ale nešlo to udržet…

Co máte na mysli?
Před dvěma lety začaly problémy. Nemyslím tím teď děti nebo jejich rodiče, ale v čase našich tréninku, tedy výhradně časně ráno, při rozjezdu zimního stadionu, nám přestal vyhovovat stav ledové plochy. Když jsme ráno přišli na trénink, nešlo skákat ani točit piruety, led byl řekněme jiný než 10 roků předtím. Záleželo hodně na počasí, přála jsem si v říjnu pořádné mrazy. Snažila jsem se to řešit, avšak bezúspěšně. Dva roky jsme se trápili a děti přišly o hodně výkonů. Rodiče dětí a vlastně i já jsme přitom přizpůsobovali svůj život a chod rodiny krasobruslení.

Co bylo dál?
Odešli jsme trénovat do Humpolce, kde máme skvělé podmínky. Každý trénink je možné provést a za celou sezonu nebyl jediný problém.

Takže v Brodě již vůbec netrénujete?
V Havlíčkově Brodě užíváme jednu hodinu v sobotu ráno. Domovský stadion máme již rok v Humpolci. Jezdím také trénovat do Ledče nad Sázavou, kde funguje početná skupina dětí. Na základě nového režimu tréninků nás napadla myšlenka založit klub sólového krasobruslení na regionální platformě.

Je náročné být trenérkou sólového krasobruslení?
Výchova je složitá. Děti přichází a odchází. Někdo se udrží, jiní toho časem nechají. Krasobruslení je náročné po všech stránkách, včetně financí. Kostýmy a výbava něco stojí. Upřímně mohu říct, že jsem si několikrát hrábla na samé dno. Skloubit rodinu, osobní život, práci, a ještě denně jezdit na tréninky. Je to fuška. Ale baví mě to. Na ledě je denně celá rodina. Partner trénuje hokejovou mládež, syn hraje hokej a dcera nejenže závodí, ale také uvažuje o trenérské činnosti.

Jak vypadá váš běžný trénink?
Scházíme se každý den, a to ráno nebo odpoledne. Na začátku je vždy nějaké individuální či hromadné rozbruslení. Následně si každý najde své tréninkové místo, kde si točí piruety a individuálně trénuje. Poté se začne skákat, což vyžaduje někdy i nájezd přes celou ledovou plochu. Občas se to pěkně tříská a je z toho pěkný chaos. Já stojím u mantinelu a mám přehled o celé ploše. Jedním okem koukám tam, druhým zase vedle. Jakmile něco zahlédnu, tak řeknu. Pozornost věnuji hlavně těm mladším, starší si již poradí, a nepotřebují tolik dozoru.

Jak to vypadá, když přijde někdo úplně nový?
Naštěstí nejsem na vše úplně sama. Pomáhají mi kolegyně, které u nás mají či měly své děti. A dnes již také má bývalá, velmi úspěšná a pracovitá svěřenkyně. Ukážou jim základy a postupně s nimi trénují. Je následně pouze na dětech, zda u toho zůstanou. Kromě toho také chodíme do tělocvičny a mimo sezonu jezdíme do Rosic u Brna a Jihlavy na takzvané udržovací tréninky. Ledová plocha je zde k dispozici po celý rok.

Co ostatní kluby na Vysočině? Spolupracujete či víte o sobě?
Bohužel další kámen úrazu. V oblasti sólového krasobruslení působí v kraji pouze náš klub. V Jihlavě a nově i v Havlíčkově Brodě pak funguje synchronizované krasobruslení. Osobně jsem se snažila domluvit nějakou spolupráci v Jihlavě, ale bohužel bezúspěšně. Pravdou je, že průběh tréninku obou sportů je hodně rozdílný. V Jihlavě mají také k dispozici hned dva stadiony, více trenérů, což by pro nás bylo skvělé.

Takže spolupráce nefunguje?
Bohužel. Vysočina je podle mě na samém konci ocásku ze všech krajů v oblasti sólového krasobruslení. Přitom by stačilo, kdybychom se nějak semkli.

Rozumím…
I z toho důvodu chceme založit nový projekt Kraso Vysočina. Jde o to, že ledečský oddíl nemá žádného trenéra, ale mají velkou základnu dětí. Výchova tam však nikam nesměřuje. Proto to chceme semknout do jedné organizace, sehnat třeba i nové trenéry a někam se posunout. Tato sezona byla testovací a je evidentní, že by to šlo. Sice teď každý den musím neustále přejíždět, ale ono se to časem podá.

Co závody? Jezdíte na ně?
Neustále. Někdy jsem z toho překvapená, ale děti chtějí hrozně závodit. Je na nich vidět, jak poctivě pracují. Následně se chtějí poprat o cenné kovy a prodat to, co se naučily. Letos jsme snad byly ve všech městech po celém Česku. Účastníme se nejen Českého poháru, což je naše nejvyšší soutěž, ale i poháru Českého krasobruslařského svazu či menšího projektu Bruslička. Ten je určen pro děti, které nemají dostačující podmínky, nebo začaly sportovat v pozdějším věku. V podstatě jsme byli každý týden v jiném městě. Je to náročné.

Za tu atmosféru a nasazení to rozhodně stojí, ne?
Přesně jste to vystihl. Závodní atmosféra je neopakovatelná, včetně všeho, co k tomu patří, tedy i například zklamání. Následně řešíme, kde se stala chyba, co je potřeba do příště vylepšit a tak podobně. Nadšené jsou nejen děti, ale i rodiče.

Co plány do budoucna?
Chtěli bychom pokračovat ve zmíněném projektu, nebo do něj zapojit i jiná města. Důležité pro nás je zajistit led pro tréninky. Děti a mladé slečny jsou různého věku a chodí samozřejmě do školy. Není vůbec jednoduché najít vyhovující čas tréninku pro všechny. To nás opravdu hodně trápí, v tom mají hokejisté velkou výhodu. Chceme také zajistit lepší finanční podporu. Nyní si vše hradíme sami, tedy rodiče. V Brodě a Ledči mají děti led zdarma. Podle našich možností bychom základnu rozšířili o nové členky. Trénujete i kluky?
Žádného nemáme. Myslím si, že kluci by měli hrát hokej a krasobruslení je pro holky. Každopádně máme teď na starosti velmi šikovnou holčičku z Havlíčkova Brodu, která je velmi nadaná po všech stránkách. Za deset let jsem nikoho takového nepoznala. Na led se těší, směje se a užívá si každý pohyb. Není to nucené, což je skvělé. Vše si chce vyzkoušet.

To zní dobře. Člověk asi každý den nenarazí na podobně nadané dítě, že?
Bohužel ne. Popravdě vést děti je velmi těžké, především pak v dnešní době. Je to jiné, než když jsem byla malá já. Myslím si, že sportování bylo dříve samozřejmé, dnes mají děti velké množství jiných možností realizace. Podle mě je to částečně způsobené i výchovou rodičů. Musíte také skloubit talent, peníze a dobré podmínky pro trénování. Ty už konečně máme. (usmívá se)