„Nevím, jak se k tomu vyjádřit. Asi je to správné, ale nemuselo se čekat dlouhých třicet let, mohlo to být i dřív," říká Jarmila Kratochvílová, která stále drží světový rekord v běhu na 800 metrů.

Potěšilo vás to?

Jde o symboliku, protože se to stalo strašně dávno. Je ale pravda, že vždycky když se výročí přiblíží, nebo olympiáda, člověk si připomene, že se to nemělo vstát.

Jak to tenkrát vlastně bylo?

Měla jsem věk, kdy člověk spíš pomýšlel na to, že skončí. Plánovala jsem se rozloučit na olympiádě, takže to pro mě bylo ještě horší. Už mi skoro nic jiného než olympiáda nezbývalo. Kdyby mi bylo dvacet pětadvacet let, řeknu si, že takové velké závody, když budu zdravá, ještě budou. Pro mě to ale byla konečná se vším všudy. Ještě chvíli jsem pak ale běhala, ale motivačně už to bylo všechno pasé.

Kdy jste se dozvěděla, že na hry nejedete?

Ve vlaku, když jsem jela ze Slovenska z dědiny u Zlatých Moravců. Pobolívala mě záda a jedna paní mi tam strašně pomohla. Uměla je nahodit. Byla skvělá i lidsky. Řekla mi, že na olympiádu pojedu, že se záda spraví. Jenže cestou jsem se pak tu zprávu v lehátkovém vagónu dozvěděla…

…a?

Ten večer jsem tomu ještě nevěřila, byla jsem nadšená, že má záda budou v pořádku. Říkala jsem si: Co to zase je? Vždycky si na ten vlak vzpomenu.

Zprvu jste zprávě nevěřila, ale nakonec jste se dívala na olympiádu v televizi na soustředění ve francouzském Font Romeu, že?

Bylo smutné, že tam nejsme – zvlášť, když jsme viděli nastupovat Rumuny, kterým cestu do Ameriky povolili.

Markéta Kosová