Kdo by pomyslel, že tento výkon zůstane nepřekonaný i po dvaatřiceti letech.

Běžkyně z Golčova Jeníkova obětovala atletice prakticky celý život, po ukončení závodní dráhy se vrhla na neméně úspěšnou kariéru trenérky. Mimo jiné totiž trénovala dvojnásobnou mistryni světa Lídu Formanovou nebo skvělou sprinterku Hanu Benešovou.

Začátky měla Kratochvílová těžké. „Byla jsem průměrná venkovská holka, jedna z řady děvčat, když jsem se poprvé potkala s trenérem Kváčem," ráda vzpomíná a pokračuje: „Na druhou stranu jsem se ničeho nebála, nebyl pro mě problém tvrdě trénovat."

Zlomovým milníkem její kariéry byl rok 1979. „To jsem získala stříbro na halovém mistrovství Evropy ve Vídni, což byl odrazový můstek do dalších let. Tenhle úspěch mi přidal na motivaci a chuti do dalšího tréninku," potvrzuje Kratochvílová.

Pak už šlo všechno naráz: Získala stříbro na olympiádě v Moskvě na čtvrtce, stala se dvojnásobnou mistryní světa, čtyřikrát vybojovala zlato na HME, drží i halový světový rekord na 400 m (49,59, v Miláně 1982 na HME).

Svůj nejslavnější závod v Mnichově pak po třiceti letech popsala následovně. „Je to už strašně dávno, ale když přivřu oči, tak vidím celý závod jako ve filmu. Mně se běželo dobře pocitově, vůbec jsem neznala mezičasy. Kdyby na mě na šesti stech metrech někdo křiknul, mohl být čas ještě lepší. V cílové rovince jsem měla světelnou tabuli přímo naproti sobě. Viděla jsem, jak tam skáčou čísla 1:49, 1:50… V duchu jsem si říkala: ‚Ježíši, co se děje.' To mě taky trochu zbrzdilo. Nevěděla jsem přesně, jakou hodnotu má světový rekord. A po doběhu začal trenér (Miroslav Kváč – pozn. autora) strašně křičet."

Dnes pak na den přesně zase může po 35 letech zavzpomínat na olympijské stříbro na 400 metrů v Moskvě. „Před závodem se říkalo, že jasně vyhraje Marita Kochová a zbytek poběží jen o stříbro a bronz. Když jsem vybíhala zatáčku, byla jsem vedle Marit a dostala strach, jestli jsem to nepřepálila. Dostala jsem se ale v čase 49,46 jako druhá do cíle a najednou byla světová závodnice."

Její stříbro se zrodilo skoro v utajení. „Z výpravy tam moc lidí nebylo, protože vedle vzpíral Ota Zaremba o zlato," vzpomněla na památný den českého sportu.