Svou úlohu ale bere velmi vážně. Do Humpolce, kde v roli hlavní rozhodčí řídila finále halové ligy, přicestovala s jednodenním předstihem a jen tak ze známosti si na rozcvičení „střihla“ rozhodování malého oddílového závodu.

Pak už ale začala konat nezbytné, aby vrcholná republiková akce přinesla co nejméně zádrhelů. „Rozhodčí má práci daleko dříve, než začne samotný závod. Střelnice musí splňovat určité parametry. Jestliže se střílí na osmnáct metrů, tak to musí být osmnáct metrů s nějakou přesně danou tolerancí. Dále musím zjistit, jestli je vyhovující osvětlení. Při střílení venku tohle sice odpadá, ale je to více o zajištění bezpečnosti,“ vysvětluje, co pro ní znamená příprava na samotnou akci.

V Humpolci měla v tomto směru starostí minimum. Technické náležitosti vyhovovaly, bezpečnost pro diváky byla takřka absolutní. „Tady je to ideální. Diváci jsou nad střelci na ochozu,“ vysvětlila.

Při vlastním závodě už pracuje více s lidským faktorem. Hlídá, zda střelci vysílají šípy z příslušných met, zda sérii odstřílí v limitu. Spory řeší spíše u terčů. „Jakmile jsou šípy vystřílené, jdeme tam společně. Střelci si mezi sebou řeknou, ano, toto je devítka desítka, ale pokud se nemohou shodnout, musí zasáhnout rozhodčí. Za pomoci lupy rozhodujeme o umístění šípu v terči. Řešíme i to, když se objeví šíp jiného střelce v terči,“ vysvětlila.

Lupu vytáhla v Humpolci hned několikrát. Rozhodla, s přehnaným nesouhlasem střelce se nesetkala. Ostatně jako obvykle.

„Lukostřelci jsou klidní lidé. Náš sport to vyžaduje. Občas někdo za rohem praští lukem, ale přímo na střelnici si přehnanou reakci nedovolí,“ ví podle letitých zkušeností.

Těžko už jí v roli rozhodčí ale bylo. Nejvíce asi při závodech světového poháru v Novém Městě nad Metují. „Časomíra chybou zkrátila čas na střelbu o pět vteřin. Poslední šíp byl podle ní vystřelený až po tomto limitu. Jednalo se ale o prokazatelné selhání techniky, zásah jsme nakonec potvrdili. Dlouho jsme ale debatovali,“ vzpomenula na dilema.

I když je Alice Korbelová už v důchodovém věku, zůstává stále aktivní sportovkyní. Čas tráví pochopitelně před lukostřeleckým terčem. „Také ještě střílím. Začínala jsem v pětašedesátém roce. Stále mě to baví, i když vím, že nejlepší lukostřelecká léta mám už za sebou. Na výsledky teď střílí jiní, mladší. Já se tím jen bavím,“ svěřuje se.