V květnu a v dubnu se na ně pokusí kvalifikovat na třech turnajích v Bulharsku, Číně a Finsku. „Když postoupím, tak skončím v srpnu. Když se to nepovede, tak svou kariéru pověsím na hřebík už v květnu,“ prozradil havlíčkobrodský rodák.  

V roce 2008 jste prohlásil, že Peking je vaše poslední olympiada. Co vás vedlo k tomu, že nebyla?
(smích) Pokud bych v Pekingu medaili získal a dosáhl bych toho, co jsem si vysnil, tak bych asi ještě rok závodil a pak skončil. Jenže v Pekingu jsem měl k medaili tak blízko, že jsem se rozhodl ještě kariéru prodloužit a pokusit se dostat do Londýna.

Jak tedy ty poslední čtyři roky probíhají? Tréninky jsou stále stejné?
Tréninky probíhají prakticky pořád stejně. Člověk musí v rámci svého zaměstnání trénovat dvakrát denně ať už na žíněnce, v tělocvičně nebo běhat. Je to práce, člověk ráno přijde a prostě pracuje.

Změnilo se něco ve vaší kariéře?
Jo, jedna věc ano. V Pekingu jsem byl ve váze do 96 kilogramů, ale pak jsem přestoupil do stodvacítek. Je to nejvyšší váhová kategorie.

Proč?
Z jednoho prostého důvodu. Před každým závodem jsem musel osm až deset kilo dávat dolů, někdy i víc. No a díky tomu, že už nejsem nejmladší, tak to šlo hůř a hůř. Sice se mi to povedlo, ale tělo se z toho dostávalo hodně dlouho.

A nelitujete toho?
Jestli to bylo dobře nebo špatně? Těžko říct. I v té nejvyšší kategorii jsem byl na světovém šampionátu pátý, takže kousek od medaile. Těžko se hodnotí, jestli bych byl úspěšnější v 96. Rozhodl jsem se pro 120 a už se nedá jít zpátky a musím v tom pokračovat.

Budete ty poslední týdny trénovat nějak jinak, nebo se zaměříte na nějaké specifické tréninky?
Nikam to nezaměřuju. Pro mě bude teď nejdůležitější se do Londýna vůbec dostat. Zatím se to nikomu z Čechů nepovedlo. Teď musíme počkat do dubna a do května, kdy nás čekají tři nominační turnaje a tam se porvat o ta zbylá kvalifikační místa.

Kde se turnaje konají?
První je v Bulharsku, tam postupují první dva. Týden na to je Čína, odkud se dostanou na olympiádu první tři a opět týden na to je Finsko. A odtud postupují opět první dva. Takže to bude hodně náročné.

Kolik závodníků se do Londýna dostane?
Průměrně se dostává 20 až 22 závodníků. Šest už je daných z mistrovství světa z loňského roku. Jedno nebo dvě místa si Mezinárodní federace nechává na divokou kartu.

Atlanta, Peking, Sydney. Při závodech vás člověk v televizi samozřejmě vidí, ale jak to vypadá ve vesnici a jak vůbec trávíte volný čas?
Olympiáda je super záležitost. Je to určitě sen každého sportovce. Atmosféra je tam nepopsatelná. Zde se sejdou  lidi z celého světa. A je to opravdu zážitek na celý život. Kdo to nezažije na vlastní kůži, tak těžko může pochopit to, co se tam děje.

Volný čas tam vyplňujete jak?
Ono moc volného času tak moc není. Ale když je, tak se člověk jde projít, zkontaktuje se s jinými sportovci, ať už s českými nebo cizími. Přijede se sice s určitým předstihem, ale během něho se trénuje a ladí forma. Obyčejně pár dnů po závodech se jede domů. Vesnice není nafukovací, takže se tam nedá zůstat celou dobu.

Jak si má obyčejný člověk olympijskou vesnici představit?
V Atlantě to byla část města, které dřív fungovalo jako kampus. Byla to obrovská plocha obehnaná plotem, kontrolovaná a hlídaná. Je potřeba zajistit sportovcům bezpečnost. V Sydney vystavěli na zelené louce rodinné domky, které po skončení olympiády rozprodali mezi zájemce. V Pekingu to bylo něco podobného jako v Atlantě. Bylo to založené na velkých nově vystavených barácích.

Zmiňoval jste se, že se sportovci setkávali mezi sebou. Jakého setkání si nejvíc ceníte?
Já nejsem nějaký sběrač podpisů. Je to spíš o tom, že se člověk potká s významnými sportovci. A není to jen o přímém kontaktu, jen se s nimi zkrátka potká. Bylo zajímavé se setkat s americkými basketbalisty. Ale jinak jsem nevyhledával nějaké konkrétní lidi.    

Když se dostanete do Londýna, jaké umístění by pro vás bylo úspěchem?
Vzhledem k té váhové kategorii a nominačním kritériím, bude obrovský úspěch se tam vůbec dostat. Když už se tam pak člověk dostane, tak bude myslet na to, aby se přiblížil k medailím.

Co plánujete po Londýně?
Jsou dvě varianty. Buď se mi zadaří a dostanu se do Londýna, tak pak v srpnu skončím. A když se mi nezadaří dostat na olympiádu, tak skončím v květnu po kvalifikaci. V obou dvou případech plynule přejdu ze zápasnické kariéry na trenéřinu v resortu sportu ministerstva vnitra a budu se věnovat svým současným kolegům. Budu se snažit předat své zkušenosti. To je sportovní rovina. V té druhé rovině jsem si začal zajišťovat obživu. V Brodě jsem si pronajal malou benzinku mezi Perknovem a Havlíčkovým Brodem.

Teď jsme mluvili o budoucnosti, ale vraťme se zpátky. Kdy jste zápas poprvé viděl a kdo vás k němu přivedl?
Bylo mi teprve pět a půl roku, když jsem viděl velký zápasnický turnaj. Byl to memoriál Fleischmana v Havlíčkově Brodě, na kterém jsem byl s otcem a dědou.

Zápas vás učaroval hned napoprvé?
Ano, hned jsem ho chtěl dělat. Rodiče se mnou šli do TJ Jiskra, ale řekli nám, že máme přijít až za dva roky. Byl jsem moc malý, ale nakonec mě vzali za rok.

Kdy se začala lámat doba, kdy jste si řekl, že se zápasu budete věnovat profesionálně?
Nedá se říci lámat. Táta mi vždy říkal, že když něco dělám, tak to mám dělat pořádně. Šel jsem i kvůli tomu na sportovní gymnázium do Ostravy, kde byly sportovní třídy. To byla cesta, že jsem se chtěl zápasem živit.

Podpora malých sportů v minulém režimu byla tedy velká?
Ano, to bylo v té době jediné plus. Byla sportovní centra mládeže, která měla hlavu a patu. Je škoda, že se v tom po revoluci nepokračovalo a na stejné modely se začalo najíždět až v posledních letech.

Vy jste tedy zaměstnancem sportovního centra?
Ne, my jsme zaměstnanci ministerstva vnitra, dříve jsem byl policajt, ale v roce 1993 nás zrušili a udělali z nás civilní zaměstnance. Beru tedy úřednický plat.

Kdy jste poprvé reprezentoval Českou republiku?
Bylo to v roce 1991 na mistrovství světa juniorů v Barceloně, kde jsem skončil na osmém místě.

A v seniorech?
To bylo o tři roky později na mistrovství světa v Aténách.

Jste z Havlíčkova Brodu, kde se výborně pracuje s mládeží, co byste klukům poradil?
Já jim můžu jen poradit, aby u toho sportu vydrželi, protože zápas není sport, který by se dal uspěchat. Český zápasník musí vyzrát. Nejsme národ jako Rusko nebo Turecko, kde mají zápas více v krvi a mají daleko větší konkurenci a už od kadetských a juniorských soutěží vozí medaile. My se k tomu musíme propracovat.

Dá se zápasu věnovat na sto procent? Respektive dá se jím uživit?
V Čechách se dá zápas dělat na profesionální úrovni, ale je to trochu jiné než hokej nebo fotbal. Tam se točí statisíce nebo miliony ročně.

Když zavzpomínáte na řadu svých úspěchů, který se vám vybaví jako první a proč?
Zákonitě tu první medaili, která byla hodně překvapivá. Byla zkrátka první a člověk na ni rád vzpomíná. Prohrál jsem ve finále s velmi dobrým zápasníkem Kobiašvilim a rozhodně jsem se neměl za co stydět.

Úspěchy Marka Švece
OH 1996 v Atlantě – 8. místo
OH 2008 v Pekingu – 4. místo
MS 1998 v Gävle – stříbro
akademické MS 2000 v Tokiu – zlato
MS 2006 v Kuang-čou – stříbro
MS 2007 v Baku – bronz
ME 2004 v Haparanda – bronz
ME 2006 v Moskvě – bronz
ME 2009 v Litvě – bronz