Předchozí
1 z 5
Další

„Ženy se do toho pustily až v posledních letech. Já to dělám od roku 2004, kdy jsem si přivezla první úl. Zatímco muži přistupují ke včelaření s pravou mužskou energií, pro nás ženy jsou včely spíše jako rybičky v akváriu. Víc se s nimi pipláme. A je nám jedno, že nemáme med, hlavně že nám včely opylují kytičky venku na zahrádce a na louce,“ vysvětluje rozdíl mezi mužským a ženským včelařením Ivana Řezníčková. „Ale chlapům to vůbec nevadí, že jim do toho my ženy fušujeme. Naopak, berou nás,“ dodává.

Foto 1

Ačkoliv ji dříve včelaření nic neříkalo, a dokonce jí ani med nechutnal, nakonec si nechala poradit a včely si pořídila. Vždycky se snažila žít v souznění s přírodou, všechno, co s přírodou souviselo, jí bylo blízké. „Nejprve jsem si musela prodělat včelařskou pubertu. Včelařila jsem stylem pokus – omyl. Musela jsem se vyptávat zkušených včelařů, jak na to. Musela jsem se všechno učit. A taky více naslouchat přírodě - sledovat počasí, hlídat, co právě kvete, sledovat, kam včely lítají… A musím říct, že mi to udělalo moc dobře,“ vzpomíná na své začátky Ivana Řezníčková.

Foto 2

Včelaření ji nakonec chytlo natolik, že se dokonce přihlásila k dálkovému studiu tříletého učebního oboru včelař v Nasavrkách. „V pětapadesáti letech jsem znovu nastoupila do školy. Musela jsem udělat přijímací zkoušky z matematiky a češtiny. Na školu jsem se dostala. Bylo nás tam více starších, věkové rozhraní se pohybovalo tak od čtyřiceti do osmdesáti let. Vloni se nám školu podařilo zdárně dokončit a stali jsme se včelmistry,“ říká absolventa oboru včelař.

Foto 3

Ivana Řezníčková vede také včelařský kroužek pro děti. A k výuce přistupuje tak, aby si všichni mladí včelaři na vlastní kůži vyzkoušeli, co tento obor obnáší. Každý z nich si s její pomocí vyrobil vlastní úl, který si pak převezl domů, „Já jsem je poté postupně objížděla. Nejprve jsme se – většinou i s rodiči – oblékli do ochranného oděvu, nasadili si kukly, a pak jsme se vydali k úlu. A tam jsme společně pracovali,“ popisuje dětské včelaření v praxi včelmistyně. Žihadel se prý ona ani její svěřenci nebojí. „My se na ně těšíme. Jsme takto vlastně očkovaní, včelí jed nám jen zlepšuje obranyschopnost na další žihadla,“ tvrdí Ivana Řezníčková.

Foto 4

Dnes má v kroužku patnáct dětí. Od těch nejmenších, které do školy teprve nastoupily, až po ty starší a zkušenější. „Učíme se všechno – medování, chytání rojů, usazování, zakrmování, léčení… Děti mají úly doma a já je pořád objíždím. Celé léto vlastně projezdím. V autě mám pořád připravené pomůcky na chytání rojů i ochranné oblečení. A taky včelařské zápisníky, kam si zaznamenávám všechno, co jsme dělali. Děti to baví a mě taky. Říká se, že kdo včelaří dva roky, tak jej včela pohltí a je včelař nadosmrti,“ uzavírá nadšená včelařka.

Foto 5