Sama s dětmi v karanténě. Den sedmý: Smutné loučení

Vy to totiž ještě nevíte, ale tady nedaleko, v pískovcových skalách, je zakopaná truhla s pokladem loupeživého rytíře. Prý ho někdy v 18. století dopadli a po právu propadl hrdlem, jeho naloupené zlato a drahé kamení ale už nikdo nikdy neviděl. A tak bylo na dětech – „mých“ dvou holkách Elle a Valince a sousedovic Kačce a Kubovi –, aby ho objevily. Vždyť co jiného, než truhlice zlaťáků se v nejisté době, jako ta dnešní, může hodit víc!

Sama s dětmi v karanténě. Den šestý: Dochází dřevo

O pokladu nejvíc věděl Milan, místní starousedlík, majitel obřího psa. On jediný od začátku našeho zdejšího pobytu chodí kolem naší chalupy do lesa a tvoří tedy jakousi samozřejmou součást naší osamocené komunity. Proto jsme se rozhodli ho přes plot přizvat do naší orouškované spiklenecké skupiny, která měla naplánovat honbu za pokladem. Zvlášť, když víme, že Milan býval v mládí orientační běžec.

Zpočátku se to nevyvíjelo dobře. Mužské osazenstvo prosazovalo noční bojovku s baterkou, nebo když už za světla, tak s mapou a buzolou a bez mobilu. Nakonec je ale udolal náš „ženský“ argument, že povolávat v dnešní době záchranáře kamsi do skal pro dítě se zlomenou nohou, by od nás bylo značně nezodpovědné. Navíc už takhle naše žádost, aby nám našly tu ztracenou truhlu se zlaťáky, zavání dětskou prací, no nemyslíte?

Nakonec z bojovky byla orientační, asi čtyřkilometrová trasa lesem, značená nenápadnými šipkami s úkoly, o které se postaral Milan během své každodenní ranní procházky se psem. Děti jsme vybavili rouškami, mobilem, lopatou na kopání a teplým oblečením. Rozloučili jsme se s nimi na prahu a doufali, že i když poklad nenajdou, tak se alespoň v liduprázdném lese provětrají a přijdou na jiné myšlenky.

Sama s dětmi v karanténě. Den pátý: Zbláznila se Filka

A opravdu, všichni čtyři se vrátili v pořádku, šťastní a rozesmátí asi za dvě hodiny, cestou prý nepotkali ani živáčka. A co víc! Táhli dřevěnou truhlu s pokladem. A když ji v chalupě pomocí paklíče, který měl Milan jako z udělání v kapse, otevřeli, užasli. A my s nimi. Žádné zlaťáky a drahé kamení, ale čokoládové mince, bonbony, bublifuky a modelína. Tak to mi tedy řekněte, kde k tomu ten loupeživý rytíř v 18. století přišel.

Napište mi na ivana.zabranska@denik.cz