„Zastavil se za mnou tehdy jako za ředitelem americko-české společnosti, v roce 2003, a přesvědčil mě, že člověk může být úspěšný, ale měl by taky chápat, že jsou lidé, kteří takovou schopnost a štěstí nemají a pomoc potřebují. Byl jsem tak přijat do Rotary, do této ctěné rodiny podnikatelů a dalších významných lidí regionu.

Od té doby tam funguji jako řadový člen, prezident klubu nebo jako asistent guvernéra. A před dvěma lety jsem přijal nominaci na post guvernéra distriktu v rámci celého Československa (rotariáni se nerozdělili – pozn. red.),“ říká ke své rotariánské činnosti Jaroslav Šuranský, úspěšný podnikatel ze Zlínska a Slovácka, zastánce ušlechtilých myšlenek, přední tuzemský rotarián.

I přes prokazatelné úspěchy v něm nehledejte člověka, který by měl tendenci se chovat nadřazeně. Jak sám říká, rád si popovídá s podnikateli i faráři, stejně tak svými názory a poznatky zasvěceně vstoupí také do hospodských debat o sportu či včelách.

Rozhovor

Jakými se v životě řídíte hesly?
Asi přenáším hlavně heslo svého otce, který vždycky říkal: „Pohyb je život“. Ať už se hýbete fyzicky, nebo mentálně, prostě se posouváte. Jakmile stagnujete, tak to je cesta nenávratná.

Jaký jste udělal největší osobní dobrý skutek za poslední rok?
Nedávno jsem slavil sedmdesátiny a předem řekl, že nechci žádné věcné dary. Kdo mi přišel blahopřát, mohl vložit libovolnou částku do kasičky. Výtěžek jsem potom věnoval na podporu Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých České republiky.

Řadu dobročinných projektů uskutečňuje právě i společenství Rotary. Nicméně jeho činnost je ještě rozsáhlejší. Troufnu si říci, že spousta lidí by těžko vysvětlovala, v čem spočívá jeho podstata. Můžete ji zjednodušeně přiblížit?
Nejsme žádný tajný spolek. Je to otevřená mezinárodní, nepolitická společnost s přibližně 1,2 miliony členů ve více než 200 zemích světa organizovaných v asi 35 000 klubech, které se hlásí k ušlechtilým cílům. Hlavou této instituce Rotary International je prezident, který se mění každý rok. Náš česko-slovenský distrikt má 75 klubů, v jehož čele se také každý rok střídá guvernér. Je to sdružení dobrovolníků, kteří se rozhodli pomoci potřebným humanitárními, vzdělávacími a jinými projekty. Nabízí službu především těm, kteří mají problém. Celosvětově největším projektem Rotary International je projekt Polio plus, který představuje boj za vymýcení dětské obrny. K iniciativě se připojil i Bill Gates. Úspěchem je, že se nemoc vyskytuje snad už jen v oblastech, jako je Afghánistán či Pákistán. V Nadaci Rotary se soustřeďují také prostředky na ochranu životního prostředí, na pomoc matkám s dětmi, na odstraňování následků živelních katastrof a podobně.

Prostředky naše kluby shromáždily i na obnovu zničeného doku v Bejrútu, stejně jako v Arménii a její enklávě Náhorním Karabachu. Před několika týdny jsme začali skládat prostředky na pomoc jihomoravským obcím poničeným tornádem. Prostě pomáháme tam, kde cítíme, že je to potřeba.
Navíc mnoha mladým lidem Rotary nabízí pobytovou výměnu v rámci rotariánských rodin po celém světě. Ročně vyjíždí z ČR a SR až 100 jedinců, převážně studentů, do světa a naopak 100 dalších přijíždí k nám, aby se seznámili se zemí, jazykem, kulturou. Aby to přispělo k přátelství a vztahům mezi lidmi.

Jak lze charakterizovat základní myšlenky, kterými se Rotary řídí?
„Above all service“, tedy služba především. Lze to ilustrovat také na příkladu letošního roku. Každý prezident Rotary International přichází se svou představou, kterou by chtěl za sebou jako stopu nechat. Stávající přichází s mottem „Pomáhej měnit životy“. To je myslím hodně silné, protože celá řada lidí nejen v době pandemie nutně potřebuje pomoc. Současný prezident pochází ze západní oblasti Indie a dobře ví, jaké problémy trápí nejen Indii, ale také třeba africké země. Nejsou to jen zdravotní problémy, je to i otázka dostupnosti pitné vody v řadě míst světa, způsobů ochrany životního prostředí a celé řady jiných životně důležitých projektů.

Jak se vnímá Jaroslav Šuranský

Především jako otec rodiny. Děda dvou krásných vnuček Niny a Vivien, dodávajících jemu sílu a energii, kterou od nich získává, protože na své děti tolik času neměl.

Jako člověk, který má rád celoživotní vzdělávání. Také jako sportovec, který aktivně hrával více než 20 let fotbal a tenis. V neposlední řadě se cítí být rotariánem svou filozofií i jednáním.

A pokud jde o Jaroslava Šuranského jako podnikatele, tak ten vděčí Výzkumnému ústavu gumárenské a plastikářské technologie za 17 let zkušeností a možností setkávat se s osobnostmi tohoto oboru. To mu pomohlo spolu se svými partnery založit společný americko-český podnik a postavit prosperující závod v Tlumačově, vyrábějící plastikářské produkty pro digitalizaci telekomunikačních a informačních sítí.

A když se zaměříme na Českou republiku, jak lze pomoci měnit životy v této zemi?
Hlavně mladým lidem ve vzdělávací oblasti. To, že pošlete 100 studentů do světa, tak je to významně obohatí, zdokonalí ve znalosti cizího jazyka, v poznání kultury, v příležitostech srovnávat. I svého syna jsem nechal odcestovat do Spojených států a vím, že se vrátil s jiným náhledem na svět a poznáním, že všude je chleba o dvou kůrkách. Každý ze 75 klubů v ČR a SR má své projekty, které odpovídají jejich podmínkám a možnostem, stejně jako potřebám jejich komunit.
Konkrétně v rámci zlínského Rotary Clubu máme tři základní pilíře pomoci. RC Zlín podporuje společnost EDUCO, středisko rané péče, které pečuje o děti se zdravotním nebo sociálním  handicapem. Pomáhá Nadaci Jana Pivečky, která se věnuje rozvoji mladých lidí tím, že podporuje realizaci jejich vlastních projektů organizací diskusních fór studentů setkáními se zajímavými lidmi s cílem inspirovat se jejich kariérou. Například šlo o předsedu představenstva společnosti Continental Barum Libora Lázničku, očního lékaře Pavla Stodůlku nebo hokejistu Petra Čajánka. Klub se podílí také na projektu salesiánů, kteří se v rámci nízkoprahového zařízení zaměřují na volnočasové aktivity mladých a prevenci negativních jevů u dospívající mládeže. Naše kluby se hodně věnují mladým lidem. V poznání světa, ve vzdělání, v řízení různých činností a podobně.

Jak vnímáte aktuální ekonomický vývoj v ČR? Za poslední dva roky i kvůli pandemii koronaviru mimo jiné výrazně stoupl veřejný dluh, nevyrábíme příliš velkou zátěž pro budoucí generace?
Rotary jako apolitická organizace se k těmto záležitostem veřejně nevyjadřuje. Můj osobní názor je takový, že je to situace, kterou nikdo nezažil, je naprosto unikátní, se kterou se každá z vlád vypořádává po svém. Je to krizový stav vyžadující krizové řízení.

A myslíte, že to vláda zvládá?
Kdo nic nedělá, nic nepokazí. Myslím si, že v rámci svých schopností dělá vláda všechno pro to, aby byl řešen především zdravotně-bezpečnostní aspekt, proto se opatření odvíjela od stavu a četnosti postižených v nemocnicích.

Pracujete s mladými lidmi, kteří sice mají do penze daleko, ale jistě by již měli na stáří myslet. Jakou vidíte roli státu v péči o budoucí důchodce?Já se obávám, že je nutná zásadní reforma penzijního systému. Nůžky se otevírají. Procenta směřující do sociálního a zdravotního pojištění nemohou dlouhodobě utáhnout stávající důchodový systém stárnoucí společnosti.

Měla by ČR přijmout na euro?
Když se na to podívám jako podnikatel, tak co nejrychlejší přechod na euro mi přijde nezbytný.

V posledních letech celosvětově sílí nové společenské trendy. Jmenujme například hnutí Black lives matter na podporu černošského obyvatelstva. Jak tyto aktivity vnímáte z pohledu občana České republiky?
My Češi a Slováci nejsme rasisti, ale také nejsme připraveni na kosmopolitní způsob života. Přijímat jiné kultury a sžívat se s nimi. Jsme konzervativnější, ale dřív nebo později se budeme muset s takovými aspekty srovnávat, pokud budeme chtít být součástí celku, jako je EU. Považuji za důležité nastavit podmínky minorit tak, aby nebyly potlačeny naše kulturní a historické tradice.

Také už na světě nemáme jen dvě pohlaví – muže a ženu – ale nyní jich je na světě registrováno několik desítek. O tom si myslíte co?
Vidím to jako součást procesu, který já nazývám dekompozicí státu, školy i rodiny. Já s tímto trendem nesouhlasím.

Kdybyste měl nyní 20 let, ale veškerou svou nabytou životní zkušenost. Co byste udělal?
Rozhodně bych se soustředil na vzdělávání a věnoval se například informačním technologiím. Hodně perspektivní se jeví také oblasti studia i následného uplatnění v medicíně, biologii, bioinženýrství a také v robotizaci. Tyto trendy by měla mladá generace vnímat, a pokud chce být úspěšná, tak by v těchto oblastech měla být znalá.

Má ČR dostatek vzorů, kterými by se mohli mladí inspirovat?
Já se obávám, že takových osobností není, nebo nemají zájem být viděny. Například v oblasti medicíny, sportu i podnikání je určitě celá řada autorit, nicméně pokora a skromnost je nechává mimo hlavní pozornost i seriózních médií. Sami se podívejte do médií, kdo je prezentován jako naše tzv. celebrity. Amerika je v tomto směru poněkud jiná, ta si své autority vytváří a glorifikuje. U nás spíš úspěch vyvolává závist, a tak není zájem být někde zviditelňován.

A mají mladí lidé vůbec zájem poslouchat ty, kteří se v životě dokázali prosadit?
Myslím si, že mladá generace je úplně stejná, jako jsme byli my. Přirozeně oponuje. Naopak je dál z hlediska využívání progresivních technologií, ale u celé řady z nich chybí ambice. Někdy mám pocit, že jsme dosáhli už takové životní úrovně, že možní nástupci nechtějí absolvovat to, co absolvovali jejich rodiče. Pro mě to byly soboty, neděle, pracoval jsem se zámořím, nároky byly vysoké, posouvala se mi pracovní doba do nočních hodin. Musel jsem opomíjet rodinu, koníčky. Mladší už nechtějí takovou dřinu absolvovat. My jsme to po revoluci v roce 1989 cítili jako obrovskou šanci v možnostech cestovat, realizovat se v cizím jazyce, a byli jsme ochotni tomu obětovat cokoliv. Nevím, jestli u řady mladých existuje ambice podstoupit takovou oběť.

Lze říci, že jste si své společenské postavení svým způsobem vydřel a obětoval pro něj hodně osobního pohodlí. Šel byste do toho znova?
V každém případě. Je to úžasná zkušenost a naplnění osobních ambicí. Samozřejmě jsem se dopustil i řady chybných rozhodnutí a neúspěšných podnikatelských projektů. Ale znova bych do toho šel. Třeba můj krok jít už tehdy do oblasti informačních technologií, byl úspěšný. Když se dívám zpět na podnikatelskou dráhu, tak za největší úspěch považuji to, že jsem spojil schopnosti a vynalézavost českého člověka s marketingovými a obchodními znalostmi amerického partnera. Synergií těchto dvou aspektů vznikla úspěšná prosperující firma zaměstnávající více než 100 pracovníků.

Pojďme do budoucnosti. Jak bude vypadat v roce 2050 život tady v ČR?
Upřímně, nevím. Hodně mě v náhledu do budoucna ovlivnil profesor Harari (Juval Noach Harari / 1976/ je izraelský historik, profesor na katedře historie Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, který se proslavil mezinárodním bestsellerem o historii lidstva Sapiens: od zvířete k božskému jedinci – pozn. red.). Myslí si, že už nebudou globální války. Všichni že jsou si vědomi, že jakýkoli konflikt tohoto typu by znamenal konec civilizace. Bude však určitě pokračovat technická revoluce představující tak překotný vývoj, že nevíme, co přesně v roce 2050 lze očekávat. Ukazuje se, že velkou roli budou i nadále hrát nadnárodní korporace, které budou investovat do medicínských záležitostí, bioinženýrství, informačních technologií. Harari tvrdí, že základní cíle vývoje budou jednoznačné – prodlužovat život a hledat štěstí. A jsme zpět u podstaty a filozofie Rotary. Můžu být individuálně šťastný jako osoba, že jsem byl v zaměstnání povýšen, vyhrál jsem ve sportce, zažil jsem krásný koncert ve filharmonii, ale to je krátkodobé pomíjející štěstí. Můžu však být šťastný i dlouhodoběji, ale pouze za předpokladu, že nebudu vedle sebe vidět člověka, který potřebuje pomoc, který trpí.

A co říká Jaroslav Šuranský?
Nemám magickou kouli. Jeden moudrý člověk kdysi napsal „Chceš-li pobavit Boha, sděl mu svoje plány“. Náboženstvím dnešní doby je liberalismus. Politik vám řekne, že volič ví všechno nejlépe, ekonom, že spotřebitel má vždycky pravdu, a člověk z kultury, že krásu určuje oko pozorovatele. Čili všechno je možné. Ale i liberalismus si bude muset nastavit limity, a od toho se bude odvíjet i budoucnost roku 2050.

Příběh ze života Jaroslava Šuranského

Když začínal v 90. letech podnikat, pronajal si s kamarády menší halu po přidružené výrobě ve vesnici Machová na Zlínsku. Čistili podlahy od olejů z předchozí výroby, po sobotách a nedělích líčili stěny. Potřebovali však nakoupit strojní zařízení v obvyklé ceně okolo 15 milionů. Měli štěstí, v bývalé NDR bylo k mání takřka nové nepoužívané zařízení za 3 miliony.

„Ale kde bychom vzali 3 miliony? Měli jsme všichni holý zadek,“ vzpomíná Jaroslav Šuranský.

„Navštívil jsem tehdy společnost SPT Telecom a drze se nahlásil u tehdejšího generálního ředitele: Budu vám dodávat materiály pro digitalizaci telekomunikační sítě, mám připravené výrobní prostory, zkušenosti ze zpracování plastů a tým schopných lidí kolem sebe. Potřebuji garanci úvěru u ČMZR banky na nákup výrobního zařízení.“

Odvahou, otevřeností a zdravou drzostí překvapený ředitel se ptal: „Co je to za zařízení?“

„Vytlačovací stroj a příslušenství, které taví plastové granule a formuje z taveniny hotové produkty, jako jsou chráničky optických kabelů a jiné plastové polotovary a výrobky,“ zněla odpověď. Následoval další dotaz: „Je to zařízení kovové? “

„Ano, a když bych náhodou neuspěl, tak ty peníze jen z odprodeje šrotu se vám vrátí zpátky,“ odpověděl začínající podnikatel. „Tak běžte do toho,“ zazněl ředitelský souhlas vědom si skutečnosti, že projekt digitalizace telekomunikačních sítí slibuje úspěch. Docela brzy tato mladá společnost ovládala 20 % potřeb českého trhu.

Přemýšleli, co dál? Buď budeme pokračovat jako drobní podnikatelé, nebo oslovíme globální hráče na tomto trhu. Vyhodnotili jsme obdržené nabídky a založili společný podnik s americkou společností Dura-Line Corp.

O jeho úspěších se vědělo i v rodných Nedachlebicích, do kterých pravidelně dojížděl trénovat místní dorostenecký fotbalový tým.

„Jednou se moje manželka procházela se svou matkou, které už bylo přes 80 let, po vesnici a potkaly stejně starou paní, která byla známou mé tchyně, a ta se jí ptala:

Ta děvčica, co ide s tebú, to je kdo?…
…No to je předsa moja dcera.
…A koho má? 
…No toho Jarka Šuranského, tam pod školů co bývajú.
Paní se zamyslela a říká – Aha, už vím, toho imperialistu.

„Tehdy jsem jezdil větším černým autem, podnikal, a tak jsem byl imperialista,“ dokončil Jaroslav Šuranský.