Jak se z vystudovaného psychologa stane sběrač odpadků?
Po rozvodu jsem si potřeboval srovnat myšlenky, přijít na to, co s životem dál. Odjel jsem na Bali, kde se aroma vonných tyčinek mísilo s kouřem z plastů pálených v každé škarpě. Dneska už je to trochu jinak, tehdy to bylo hodně intenzivní a všudypřítomné. Pak jsem žil v Thajsku na malém ostrůvku a viděl, jak odpadky připlouvají na pláž s každým přílivem.

V Thajsku jsem byla a neměla jsem dojem, že by to místním nějak zvlášť vadilo.
Žijí z turismu, vědí, že to není dobré pro byznys. Část z nich je rezignovaná: nemá smysl to uklízet, protože zítra připlavou další odpadky, které navíc „nejsou jejich“. A mají pravdu. Skoro třetina lahví, které jsme na plážích v Thajsku nacházeli, byla z Malediv a Malajsie. Oceánské proudy neznají hranice. Všichni máme radši čisté pláže bez odpadků. Asi rok nám trvalo, než nám s přáteli došlo, že povídáním nic nezměníme a že je potřeba vzít to do vlastních rukou. Doslova.

To je chvályhodné, ale jak říkáte, odpadky sesbíráte a s přílivem jsou zase zpátky.
První pláž, kterou jsme uklidili, byla na ostrůvku v národním parku, kde nikdo nežil. Chtěli jsme udržet ráj rájem. A taky nás zajímalo, jak dlouho ta pláž vydrží čistá. Sebrali jsme několik set kilo, a i po pár týdnech vypadala ta pláž docela dobře – rozhodně byla mnohem čistší než před naším úklidem. Obnášelo to patnáct lidí, dvě hodinky práce, a pak jsme si šli zašnorchlovat. Pohoda, sranda a dobrý pocit. A příští pondělí jsme to udělali znovu a pak zas, až se z toho stala tradice. Postupně se o Trash Hero (trash znamená odpadky, hero hrdina, pozn. aut.) dozvídali nadšenci z dalších ostrovů a přidávali se k nám. Asi za rok jsme dostali vyznamenání od thajské princezny za přínos ekologii. A pak jsme úklidy začali šířit do dalších zemí: Indonésie, Malajsie, Myanmaru, a potom i do Česka. Šíří se to jako virus. Pozitivní eko-virus.

Jak místní tyhle aktivity přijímali?
Začít coby cizinec takhle někde uklízet je velmi delikátní věc, je to jako by návštěva u vás doma začala mýt nádobí nebo vytírat podlahu. Nejprve jsme uklízeli pouze v národním parku, tam, kde nikdo nebydlí, takže reakce nebyla „vy nám tu uklízíte a kritizujete nás“, ale „prima, že uklízíte ten binec“. Postupně jsme si získali respekt a společenský kredit. Až časem jsme začali uklízet i pláže rybářských vesnic.

To už se jim předpokládám moc nelíbilo.
Spíš nás ignorovali. Každé pondělí jsme uklidili, místní se nezapojovali, a sotva jsme prošli, odhodili na zem další kelímek nebo vajgl. Kdybychom reagovali nelibě, započal by boj znemožňující pokračování. Takže největší výzvou bylo asi rok nic neříct, trpělivě se usmívat a uklízet dál.

A po roce?
Postupně si nás všimly místní děti. Sbíraly s námi, dělali jsme pro ně soutěže, byla legrace. Máme žlutá trička Trash Hero, tak nás napadlo udělat malá trička i pro ně. Ta ale nešla koupit. Mohly si je jen zasloužit, když přišly pětkrát uklízet s námi. A to se ukázalo jako skvělá motivace. Děti chodily, vysloužily si trička a byly na ně nesmírně hrdé. A čí to asi byly děti? Představuju si, že asi začaly chodit za svými tatínky a říkat jim, ať nedělají na pláži binec! Něco se změnilo, postupně se začali zapojovat i dospělí.

Zní to jednoduše, ale v Asii jsem na každém kroku viděla prakticky nulové ekologické smýšlení.
V Asii je společensky akceptovatelný binec na jiné úrovni než u nás. Vyvíjí se to. U nás v devadesátých letech lidi běžně pálili pneumatiky a házeli odpadky z okna auta. Dodnes je u nás bohužel společensky přijatelné hodit na zem vajgl, ale odhodit plastovou lahev už ne. V Asii se tohle taky vyvíjí. Dřív se tam všechno balilo do banánových listů a ne do igelitu. Až my – Západ– jsme přišli s fantastickou technologií: plast je levný, čistý, nepromokavý, jen tak se nerozloží… atd. Ale už jsme jim nedali navazující technologii, jak se s tím plastem pak vypořádat. Udělali jsme chybu: řekli jsme si, že když je to tak levné, nevyplatí se plast mýt a je snazší ho zahodit.

Takže za tenhle průšvih může Západ a konzum?
Z určitého úhlu pohledu. Ale nejde ukázat prstem ani na chemiky, ani na obchodníky, ani na nakupující, prostě jsme jako světová společnost něco nedotáhli a teď se snažíme najít řešení.

Což je…?
Ožehavá otázka. Třeba nepoužívat věci na jedno použití, změnit design obalů, pít radši pitnou vodu z kohoutku než z plastových lahví, používat igelitové sáčky opakovaně… Zkrátka spíš předcházet vzniku odpadu než věřit, že recyklace nás spasí. Současné možnosti recyklace jsou velmi omezené. Bylo by lepší chovat se šetrně. Vzít si příklad z generací našich babiček, kdy plasty nebyly tak rozšířené, a šlo to i bez nich.

Odpadky vysbíráte a co je s nimi dál?
Třídíme, co se dá, a spolupracujeme s komunálními službami. Snažíme se, aby toho na skládce a ve spalovně skončilo co nejméně. V rozvojových zemích se navíc snažíme vzdělávat lidi, aby věděli, proč není dobrý nápad pálit plasty za domem a proč není dobrý nápad házet je do řeky nebo do oceánu.

A nebylo by efektivnější vzít to odshora? Třeba přinutit Čínu, aby znovu začala vykupovat odpad?
Jsem hrozně rád za to, že přestala.

Nechápu!
Protože nás to přivedlo k zamyšlení, co dělat s vlastním odpadem. Předtím to bylo ve stylu „sejde z očí, sejde z mysli“ a recyklace vypadala i tak, že naložíte odpad do lodi směr Čína a zaškrtnete kolonku „zrecyklováno“, ale málokdo se jel podívat, jak a kde ten odpad ve skutečnosti skončil.

Proč nepůsobíte přes politiky a velké firmy?
Zkoušíme to. V poslední době se zapojujeme do debaty ohledně zálohování. Věříme, že kdyby byly PETky a plechovky zálohované, nebudou se válet všude kolem. Při každém úklidu jich nacházíme desítky až stovky. Píšeme si statistiky, počítáme kusy. Zálohované lahve od piva najdeme jen zřídka. Proč myslíte?

Nebylo by tedy lepší zálohovat všechny obaly?
Bylo. A nejen obaly. S tím souhlasí i odpůrci zálohování PETek a plechovek: Když už, tak by se mělo zálohovat víc věcí – zavařovačky, baterie, mobily… to všechno jsou cenné materiály, které by neměly končit v popelnici.

A co na to výrobci?
Výrobci reagují na to, co chtějí zákazníci. Společnost se otevírá ekologičtějšímu smýšlení. Síťovky se vracejí do módy, na festivalech máte zálohované kelímky. Těch změn je spousta. A když byť jednou za rok ohnete hřbet a pomůžete sebrat pár odpadků, když vyprošťujete desátý sáček ze křoví, pak se možná v obchodě zamyslíte, jestli pytlík opravdu potřebujete. A pokud ano, jestli ho pak místo do koše radši nestrčit do kapsy a příště znovu použít.

To by něco změnilo?
Samozřejmě. Když použijete pytlík dvakrát, snížíte svou spotřebu sáčků o polovinu. A když to naučíte pár lidí kolem, začíná změna. Historie ukazuje, že společenská změna obvykle začíná od skupinky lidí, kteří dělají věci jinak.

Co z toho máte vy?
Dobrý pocit a spoustu přátel. Trash Hero je můj největší koníček a nemám z toho ani korunu. V tomhle je ta organizace unikát. Vybudovali jsme celosvětovou síť, aniž by měl někdo z nás plat. A to mám rád. Že je to čisté a že to jde i bez peněz.

A jak se mohou lidé zapojit?
Úklidy organizujeme hlavně přes internet. Stačí se podívat na facebookovou stránku „Trash Hero Czech Republic“ nebo web trashhero.cz, kdy a kde je nejbližší úklid, a přijít. Pytle a rukavice pro dobrovolníky máme a nadšení přichází s nimi.

Jan Bareš (33)
* Vystudoval psychologii na Masarykově univerzitě v Brně.
* V roce 2013 spoluzaložil neziskovou mezinárodní organizaci Trash Hero, která opakovaně obdržela prestižní ekologické ocenění z rukou thajské princezny.
* Pracuje jako instruktor nádechového potápění.
* Je ženatý, má dceru.

EVA RIEGEROVÁ