Jan Přeučil: Když táta nedostal trest smrti, všichni jsme se doma objímali

V Praze jste nejprve bydleli v Dejvicích. A váš otec vedl nakladatelství Pamir, které mělo slogan: „Pamir – střecha světa, kniha – střecha kultury“. Jaké to bylo, vyrůstat mezi knížkami?
Velice mě to ovlivnilo. Nakladatelskou společnost Pamir založil tatínek hned po válce, v srpnu pětačtyřicátého roku, se svou obchodní partnerkou – a teď se podržte – Eliškou Hruškovou. To je neuvěřitelný osud: moje paní Evička, se kterou žiju už dvacet let, se také jmenuje Hrušková. A když jsem jí před sedmnácti lety navlékal snubní prstýnek, říkal jsem si, jak je to na světě zvláštně zařízeno. Eliška Hrušková byla zajímavá dáma. Vztah mezi ní a mým tatínkem, jak jsem vycítil, nebyl čistě pracovní, ale vždy probíhal na noblesní úrovni. Nakladatelství mělo kanceláře v posledním patře v Soukenické ulici, to si dobře pamatuju, protože jsem se tam chodil učit hrát na klavír. A mezi hraním jsem se díval z oken dolů. Tatínek vedle knížek vydával dvoulisty s notami populárních písní – nejspíše právě pod vlivem Elišky, která byla zároveň osobní sekretářkou slavného kapelníka, ale i nakladatele R. A. Dvorského. Jak ona, tak tatínek měli rádi swing. Otec vlastnil malý gramofon a spoustu desek. Když nebyl doma, tak jsem si je pouštěl. Dodnes miluju jazzovou muziku, k níž mě přivedl.

Legendární Jan Přeučil slaví narozeniny. Nenudím se a to je dobře, říká

S Pamirem spolupracovala řada zvučných jmen: textař Jiří Voldán, překladatelka Jiřina Hauková, humorista Jaroslav Žák. Vycházely tu nesmírně oblíbené dobrodružné příběhy Františka Flose.
První kniha, kterou táta vydal, byla Velká noc od Quida Marii Vyskočila. Ilustrace namaloval vynikající výtvarník Šaloun. Jako malého mě bavila série knížek, které se jmenovaly Mladý konstruktér. V nich kluci mého věku našli rady, jak pracovat se dřevem, zařídit si dílnu nebo zatlouct hřebík. Později si táta pořídil auto – škodovku, které Eliška Hrušková říkala mula. Najal si chlapíky, a ti pak s tou mulou jezdili po republice a prodávali literaturu takzvaně „z kufru“. Můj táta knihy miloval. Vždycky, když jsem mu nějakou přinesl ukázat, láskyplně si ji prohlížel a hladil ji, jako se hladí milenka.

Škoda, že tahle idyla nevydržela.
Jednoho dne v osmačtyřicátém – zrovna jsem cvičil na klavír – mi táta povídá: „Pojď se podívat.“ Stáli jsme u okna a sledovali, jak Soukenickou ulicí táhnou milice na Staroměstské náměstí. To byl šok, bolševici vyhráli. Za pár dní nakladatelství zestátnili, pak tátu zavřeli… Když se po patnácti letech vrátil, do roka se s Eliškou Hruškovou oženil. Moje vlastní matka bohužel v době, kdy byl ve vězení, zemřela.

Řekněte mi o ní víc.
Moje maminka Růženka byla ohromná dáma a máma s velkým M. Skvěle se o mě, mou sestru Martu i o tatínka starala. Když se stal po čtyřicátém roce poslancem Prozatimního Národního shromáždění za Československou stranu národně socialistickou, vzorně ho na všech akcích reprezentovala. Jeho uvěznění v procesu s Miladou Horákovou nesla těžce. Musela nás nějak uživit, naštěstí se jí podařilo sehnat místo telefonistky v národním podniku Technomat v Jindřišské ulici. Ani ne půl roku po tátově zatčení a procesu nám přišlo vyrozumění, že se z našeho pražského bytu v Srbské ulici musíme do 24 hodin vystěhovat. Náhradní adresa zněla: Rusová u Kadaně. Strýčkové se tam jeli podívat a uviděli polorozbořený, neobydlený domek. No hrůza. Náhodou se ale stalo, že měl o ten luxusní, zajímavý byt v Srbské zájem jeden fízl, který bydlel v Braníku. Takže se udělala výměna a přestěhovali jsme se do 1+1 v branickém suterénu. Studené, tmavé prostředí mělo bohužel na maminčino zdraví špatný vliv. Už dlouho ji trápilo srdce a v roce 1959 zemřela, na první svátek vánoční.

Dokáže se s tím mladý člověk vůbec vyrovnat?
Víte, já to bral jako danou věc. Nic jiného s tím dělat nemůžete. V lednu 1960 jsem jel oznámit tátovi do Leopoldova, co se stalo. Na návštěvu jsem měl patnáct minut. Za tátou bachař, za mnou bachař, mezi námi sklo protkané železnou mřížkou, mikrofon… Řekl jsem tatínkovi, že maminka umřela, a on mi k mému překvapení pověděl: „Jenčo, já jsem si myslel, že k tomu dojde. A představ si, že v den, kdy se to stalo, jsem už skoro spal, ale po půlnoci jsem se probudil a uviděl, jak na okénko do cely přilétl ptáček. Byl tam asi tři minuty a pak zase odletěl pryč.“

Byl rytíř, který bránil slabší, vzpomíná na Borise Rösnera jeho kolegyně

Pořád přemýšlím, jak jste to všechno vydržel. Měl jste z mládí nějakou duševní průpravu? Chodil jste do skauta nebo se jinak zoceloval?
Jednou z věcí, za které vděčím zmíněné Elišce Hruškové, je i to, že tátovi doporučila, aby mě přihlásil do křesťanského sdružení mládeže YMCA. Každou sobotu jsem docházel do domu v Praze na Poříčí, kde YMCA dodnes sídlí. V půl třetí se začínalo v tělocvičně hraním basketbalu, pak jsme se přesunuli do bazénu – od té doby miluju plavání. Následovala pauza a potom se šlo nahoru do čtvrtého patra, kde bylo chlapecké oddělení, rozdělené na družiny. Tam jsme se sesedli v malých skupinkách, v každé místnosti hořel krb – ostatně Krb byl i název našeho časopisu – a starší kluci si s námi povídali na různá témata. Třeba nám rozkrývali pasáže z bible nebo známou Kiplingovu báseň Když. Nenásilně nás tak směrovali a formovali. Družiny se jmenovaly Jánošík, Pravda, Racek… YMCA měla také letní tábory, kde se nejen sportovalo, ale pěstovalo se tam i myšlení. Po roce 1948 komunisté usoudili, že jde o prozápadní, a tudíž protisocialistický spolek. Dodnes vidím, jak přišli svazáci a řekli, že se YMCA ruší. Tehdy jsme se rozcházeli se slzami v očích. Znovu mohlo sdružení pokračovat v činnosti až po revoluci.

YMCA vás tedy do jisté míry připravila na těžkosti, které nastaly. A že to byly hrozné rány… Napadá mě srovnání s příběhem mého dědy, kterého sebrali také v Dejvicích, ale hned po osvobození. NKVD ho unesla do Moskvy, kde byl odsouzen k deseti letům nucených prací v gulagu. Když si pro dědečka přišli, bylo mému otci deset, znovu se s ním shledal až ve dvaceti. Vám bylo dvanáct, třináct. Celé dospívání jste tátu postrádal – co jste pak cítil, když se zase objevil a řekl, že je zpět?
Původně mělo všech třináct obžalovaných v procesu s Miladou Horákovou dostat trest smrti. Ale přítomní sovětští poradci vnímali, že by pro svět takový rozsudek nebyl přijatelný, a udělali kompromis. Když bylo vyhlášeno, že otec dostane doživotí, všichni jsme se doma objímali. Amnestií se mu měl trest zkrátit na 25 let, ale protože v Leopoldově vypukla vzpoura a tátu označili za jejího vůdce, napařili mu ještě dva a půl roku v Nitře, což pro něj byla strašná představa. Nakonec byl přece jen po patnácti letech amnestován. Z Valdic u Jičína se vrátil o Vánocích roku 1963. A je fakt, že se náš vztah tou dlouhou absencí naboural. Ale táta byl tak silná osobnost, že nepřipustil rozpaky. Přijal nás s otevřenou náručí a laskavým slovem dal vztahy mezi námi zase do pořádku. My jsme s ním ostatně nikdy neztratili kontakt. Tatínek nám mohl z vězení jednou za měsíc psát. Měl na to vždycky dvě hodiny, psal hůlkovým písmem a těmi vzkazy nás vychovával. Nedávno jsem znovu četl dopis, který mi poslal k mým dvacetinám. Nelžu vám, tekly mi slzy, když jsem četl jeho rady, jak se mám ve dvaceti chovat, že si mám udržet charakter… Po návratu z kriminálu se táta se svými bývalými spoluvězni – mukly, jak si říkali – jednou týdně scházel na skleničku vína nebo piva v někdejším hotelu Graf na náměstí I. P. Pavlova. Párkrát jsem se tam za nimi zastavil a oni mi pokaždé opakovali: „Honzo, ten tvůj táta se v kriminále choval tak ohromně! Do poslední chvíle byl plný optimismu, všem nám dodával energii a sílu.“

Jak jste přišel na to, že chcete studovat herectví? Otec vás přece směroval ke knihám.
To asi vzniklo, už když jsem byl malý. Rodiče byli vášniví ochotníci. Tatínek miloval loutkové divadlo, a když jsme bydleli v Dejvicích, o víkendech nám ho hrával. Měl vlastní kulisy i loutky, malinké reflektory a další efekty. Můj strýček Jan Přeučil byl majitelem dejvického kina Bruska, kousek od Špejcharu. Když mi bylo šest nebo sedm let, přinesl mi malou laternu magiku na kličku. K ní mi dal útržky různých filmů a já jsem si je promítal na stěnu. Po vzniku nakladatelství Pamir mi táta říkal: „Až budeš dospělý, firmu ti předám. Ale předtím tě pošlu aspoň na rok do Anglie, aby ses naučil anglicky. Budeš tam pracovat v nakladatelství, abys pochopil, jak ten systém funguje.“ Svůj plán ovšem nestihl uskutečnit.

Miloš Kopecký. Měl spoustu přátel, uměl si ale dělat i nepřátele

Rozhodnutím, že se stanete hercem, jste si zadělal na další problémy. Byl jste synem nepřítele vlasti.
Toužil jsem jít na DAMU. Ale ačkoliv jsem měl doporučení od samotného Karla Högera, který bydlel naproti nižší střední škole, kam jsem docházel, a viděl mě hrát v dramatickém kroužku, musel jsem jít „smýt vinu svého otce“ do dělnického hnutí. Bylo určeno, že se vyučím dřevomodelářem v ČKD Stalingrad. Krásná profese, mě ale vůbec nebavila. V ČKD se pracovalo od šesti hodin ráno, vezměte si, co to je pro třináctiletého kluka! Vstával jsem o půl páté, v letu do sebe hodil pár loků čaje a běžel jsem u nás v Braníku na poslední noční tramvaj, abych byl – s přestupem u Národního divadla – za deset minut šest ve Vysočanech, kde jsem píchnul a v šest byl u ponku. Ale předtím jsme ještě museli absolvovat politickou desetiminutovku, při níž nám soudruzi předčítali z Rudého práva.

Souběžně s prací v ČKD jste chodil na gymnázium pro pracující. Ve stejné době, kdy vám dávali výuční list, jste dělal i maturitu, což muselo být hektické. Na vysněnou hereckou školu jste se pak musel kvůli rodinné anamnéze prodírat nadvakrát. To by se jeden zbláznil.
Po vyučení jsem na DAMU dělal přijímací zkoušky – a udělal jsem je. Měl jsem nastoupit do ročníku, v němž byli Jan Kačer, František Husák, Zdena Hadrbolcová, Nina Divíšková… Jenže mi přišla obsílka a v ní stálo: „Byl jste přijat na divadelní fakultu s podmínkou, že si dáte do pořádku své osobní záležitosti.“ Ukázalo se, že abych se doopravdy zocelil, musím se ještě na rok vrátit do dělnického procesu. A sice do slévárny na místo údržbáře modelů. Po roce jsem šel na zkoušky na DAMU znovu, prošel jsem – a když ani tehdy nevěděli, jestli mě mají nechat studovat, můj budoucí profesor Radovan Lukavský prohlásil, že mě do svého ročníku chce a že mě tam vezme na svou zodpovědnost.

Snad si vzpomněl, jak jeho samotného za války zachránil Vlasta Burian před prací v Reichu. Jaký byl Radovan Lukavský pedagog?
Úplně jiný než ostatní. Zasvěcoval nás do literatury a do toho, čemu říkám herecké gentlemanství. Z jeho popudu nám začal přednášet techniku filmového a divadelního herectví Karel Höger. A on také zařídil, aby nám hereckou hygienu a psychologii herectví přednášel doktor Ivan Vyskočil, který mě později angažoval do Divadla Na zábradlí.

Silná trojice. Osobně bych se nejvíc bál Högera, kvůli tomu, jak moc o herectví přemýšlel.
Pan profesor Höger měl doma malou osmičku a na ní si promítal své filmy. Záběr po záběru analyzoval svůj projev a na základě toho vytvářel další role. Na FAMU v Klimentské ulici nám pouštěl nejrůznější snímky a co chvíli nás upozorňoval: „Podívejte se na tenhle detail, dávejte pozor na ten výraz očí…“ Vzpomínám na jeden film s Jeanem Gabinem, u kterého nám říkal: „Přátelé, za chvilku bude veliký záběr na Gabina, jak sedí v houpacím křesle. Je v košili a na ní má monogram J. G. Nepřevlékl se! Neprofesionální!“ Sledovat Karla Högera, jak sleduje sebe i jiné, to byla ohromná škola.