Josef Formánek: Přeju si, abych už nikdy neměl problém s alkoholem

Dobrý večer, pane Formánku. Myslíme na sebe navzájem a vaše dochvilnost mě překvapila i potěšila. Nečekal jsem, že když „v šest si dáme vědět“, že to bude z vaší strany znamenat přesně v šest. Je tahle dochvilnost ve vašem životě běžná?
Dříve jsem takový nebyl, ale dnes si myslím, že je laskavé být dochvilný k ostatním lidem.

Když se rozhlédnete kolem sebe, jak byste nás zhodnotil? Jsme dochvilný národ, nebo máme co dohánět?
Nemám potřebu to hodnotit. Ale co se týče mě osobně, tak bych chtěl být k ostatním dochvilný a patřit k těm, kteří když něco řeknou, tak to platí.

Býváte smutný?
Někdy ano.

Z jakého důvodu? Co vás rozesmutní?
Asi situace, kdy druhá strana pochopí mojí reakci či slova jinak, než byla zamýšlena. Nebo když někoho rozesmutním. A taky, když blízký člověk vážně onemocní a já mu neumím pomoci.

Bezdětnost jsem si nevybrala, říká slavná architektka Eva Jiřičná

Preferujete život s dobrou náladou. Jak toho docilujete? Přece jen nemáme náladu být „imrvére“ laskaví.
Když se ráno vzbudím, tak už v sobě nemám, co jsem míval kdysi. Očekávání, jaký ten den bude, jak to všechno zvládnu. Dospěl jsem totiž k poznání, že věci se dějou a jediné, co skutečně můžeme udělat, je být plně přítomen v okamžiku, kdy se o něco důležitého jedná a reagovat tak, abych si za tím mohl stát i kdykoliv později. Prostě jednat a mluvit tak, abych si nemusel vyčítat, že jsem se mohl zachovat líp. Takže v podstatě se není na co připravovat. Navíc v padesáti letech už od sebe neočekávám, že se naučím nějaké nové věci, které by něco podstatného změnily či vylepšily. Též se nemusím připravovat, jak někde zapůsobit. Jsem takový, jaký jsem, asi jsem se už sám se sebou smířil. Z toho pramení klid, že se vlastně nemusím ničím moc stresovat. Proto vstávám s vnitřním tichem a klidem a ten vám na tváří spouští uvolněný vnitřní úsměv.

Podíváte se do zrcadla, usmějete se a řeknete si: „Tak, Pepíku, copak tě dneska čeká hezkého?“
Takhle si to neříkám.

Řekl jste, že není třeba se už moc učit, nicméně proč se po padesátce ještě něco nenaučit?
Někdo tu potřebu učit se má. Ví proč a jestli mu to dělá dobře, tak proč ne? Já jsem ale spokojenej s tím, že mi stačí dělat věci, který znám. To znamená jít si ráno zaběhat, něco udělat na zahradě, třeba nanosit dříví, psát, být s rodinou, občas jet na autorské čtení, besedu. To jsou věci, u kterých se nemusím stresovat, nemusím u nich překonávat nějaký óbr překážky. Jsem spokojenej, že se nemusím z ničeho hroutit. Jsem spokojenej, že ten den budu dělat takový věci, který mi jsou dopředu známý a že mi poskytují určité potěšení. Takhle to mají i přírodní národy. Ty věci se u nich periodicky opakují, lov, rybolov, oprava chýše, rituály, slavnosti, třeba práce na tárovém políčku, na ságovišti. Nic, čeho by se báli, že nezvládnou. A neviděl jsem vyklidněnější, bezstarostnější a spokojenější lidi, než příslušníky přírodních národů, i když mají jen zlomek, promile našeho majetku…

Albert Einstein řekl, že jsou dva způsoby, jak žít. Že nic není zázrak, nebo že všechno je zázrak. A vy jste řekl, že vám je blízká druhá část odpovědi a že jste na to přišel díky svým dětem. Kdy naposledy jste pocítil tuhle myšlenku?
Dneska. Bylo to ve chvílích, když si děti hrály a my jsme tam u toho se ženou jen seděli. Byl tam takový klid, že jsem ucítil, že kdybych do toho chtěl mluvit a jakkoliv vstupovat, tak bych tu atmosféru pohody zrušil. I sám pro sebe. Stačilo tam jen být, sedět a pozorovat. Zázrak. Spokojené ticho v srdci.

Šéf Zoo Praha Miroslav Bobek: Nejhorší zážitek nezapomenu, měl jsem slzy v očích

Stává se vám to často?
Ano, poslední dobou velmi často. Díky Bohu.

Knihu a posléze film Úsměvy smutných mužů nepovažujete za zázrak?
Všechno v životě je zázrak. Když to tak chcete vidět, tak to tak je. Takže i kniha a film jsou zázrak.

V knize popisujete jasně svoje pocity. Filmový děj, kde vidíte pohyb, dává všemu jiný rozměr. Co vás napadlo, když jste film poprvé viděl celý?
Říkal jsem si, že je to hezký film o ošklivých věcech.

Kolikrát jste film viděl?
Poměrně hodněkrát. Jsem často zván na besedy s promítáním a do daného místa přijíždím většinou mnohem dříve, než vyjdu na jeviště. Takže konec filmu jsem viděl hodněkrát. A musím říci, že se to režisérovi Danovi Svátkovi povedlo, já mu vlastně nemám co vytknout. Samozřejmě každého spisovatele potěší, když se jeho příběh rozhodne někdo natočit. V duchu jsem si ale říkal, abych od toho moc nečekal. Když jsem totiž četl nějakou knihu a poté viděl film, tak prožitek z knihy byl pro mě vždy o trošku lepší, než z filmu, který jsem viděl později. Takže jsem se připravoval na to, že se prostě nemusí úplně podařit vystihnout atmosféru knihy. Jenže musím smeknout, Danovi se to povedlo. Má to pro mě stejnou atmosféru. Je ale samozřejmé, že filmové vyprávění je trochu jiné než knižní, ale klobouček, smekám.

Nacházíte s každým dalším shlédnutím filmu drobnosti, kde se opotíte, naskočí vám husina? Nebo už ten film máte zažraný do sebe tak, že vás nic nepřekvapí?
Já už to tak nezkoumám. Když píšu knihu, tak mám takový pocit, že mám neuklizený šuplík a já si v něm psaním dělám pořádek, vyčistím ho, zavřu a už se k němu po dopsání tedy nemusím vracet. Nemám touhu jako třeba Arnošt Lustig zasahovat při dalších vydáních do své již jednou dopsané knihy, natož do již sestříhaného, hotového filmu, který natočil někdo jiný. Jen vnímám, že to tak prostě je. Ale samozřejmě některý pasáže jsou pro mě emocionálně dodnes hodně silný, tak to je. Takový ten život prostě byl, to nezměním.

Milan Peroutka: Že o vás napíší, že jste debil, je zkušenost k nezaplacení

Jaká byla reakce manželky po shlédnutí filmu?
Když manželka film viděla, ptal jsem se jí, co tomu říkala. Ona se na mě podívala, usmála se a řekla: „Víš, ve skutečnosti to bylo mnohem horší!“

Máte tři děti, syna 4 roky, dcery 8 a 26 let. Co starší dcera, která film jistě viděla, vám říkala?
Po filmu o tom nechtěla mluvit, a s odstupem doby mi řekla, že to pro ni bylo hodně osobní a že se k tomu prostě nechce vyjadřovat.

V rámci filmu vznikla mobilní aplikace, co je jejím smyslem?
Hlavní motiv je pomáhat lidem, kteří mají pocit, že padají do nějakého problému, aby ho mohli včas identifikovat. Aby věděli, na koho se obrátit, jak postupovat, takový itinerář, co dělat, když se něco zvrkne. Ono teoretizovat, něco si načíst je hezké, ale když jste v té realitě závislosti, je to zcela jiné. A mobil nosí skoro každý u sebe.

Kdo s tou myšlenkou na aplikace přišel? Vy?
Ne, ten nápad měl specialista na aplikace, pan Karel Jakoubě. Ale střeva té aplikace vymysleli Dan Svátek s Honzou Richtarem, včetně průvodce aplikací, který se jmenuje Bret Nepit.

Když jste tu myšlenku slyšel, co vás napadlo?
Měl jsem pocit, že to je výbornej nápad, že se vlastně podaří tu myšlenku, která je v knize a později ve filmu, protáhnout až k lidem, kterým to může opravdu pomoci. A že by bylo skvělý, kdyby to někomu pomohlo obrátit kormidlo.

Řekl jste, že žijete hlavně přítomností. Nicméně minulost i budoucnost námi prostupuje neustále. Jak vnímáte tohle propojení?
Nemám potřebu se vracet k tomu, co bylo. Jsem rád, že moje pocity z minulosti jsou sepsané v mých knihách, ale nemám důvod se v tom dokola ráchat. Tolik k minulosti. A budoucnost? Nemám potřebu pořád něco vymýšlet, mně opravdu stačí, když se ráno probudím, proběhnu se, udělám něco na zahradě a pak třeba píšu. Když se věnuju dětem, hraju si s nimi, třeba jim kreslím zvířátka a oni je vymalovávají jako omalovánky. To mi úplně od života stačí. Nepotřebuju plánovat ve stylu: Takhle to bude! Navíc se rád nechám překvapovat. Žiju v přítomnosti takovými jednoduchými a obyčejnými věcmi a tohle mi od a do života poskytuje klid a takový uklidňující vnitřní ticho.

Pamatuji si, jak v řece Mekong plavaly mrtvoly, říká režisér Roman Vávra

Alkoholových problémů jste se zbavil, nicméně nestane se někdy, že…
…že mi něco našeptává, abych se napil?

Tak jsem to myslel.
Jo, občas se mi to stávalo. Jednou za pár měsíců jsem někam šel a lidé tam popíjeli. A najednou mi slabým hláskem Černý drak, jak mu říkám, zašeptal: „Po těch letech ani jednu skleničku vína? Nedáš si?“ Ale je tam naštěstí přítomnej ještě další hlas, kterej tomu slabýmu hlásku řekne: „Ty ses úplně zbláznil!“ A šel jsem dál. Ty myšlenky už znám a tak se nad tím usměju, ale samozřejmě nevím, jak se můj život bude odvíjet dál. Určitě si přeju, abych se už nikdy nenapil, ale co bude, to ví jen Bůh. Nemám tolik drzosti, abych říkal, jak to bude. Jen si přeju, abych už nikdy neměl problém s alkoholem.

Jaký je podle vás smysl života?
Tahle otázka mě zaměstnávala od mládí. Byly prázdniny a já tehdy byl u babičky. Bylo nádherné letní počasí, hrál jsem si u ní na zahradě s kamarády a byl opravdu šťastnej. A najednou mě blesklo hlavou: „Stejně umřeš!“ A od tý doby jsem nad tím často přemýšlel. Co bude po smrti? Jaký je smysl lidskýho života? A co v tom životě má smysl? Tyhle otázky vlastně určily nejen směřování mých knížek, ale i můj život. Já jsem si ty otázky naplnil, ale nemám touhu a potřebu to předávat dál, protože lidský život, který žijeme, je ta nejopravdovější hra. Máme se v ní něco naučit, něco poznat, pochopit. A v týhle hře nefunguje opisování. Navíc co je důležitý pro mou cestu, nemusí být vůbec důležitý pro jinou cestu.

Co nyní děláte?
Dokončil jsem nedávno Knihu o tichu, takže se snažím nedělat nic a docela mi to jde.

Jak dlouho jste knihu psal a jak vznikl ten nápad psát o tichu?
Vznikala asi tři roky, ale kdybych sečetl hodiny, kdy jsem hledal ta správná slova, tak samotné psaní trvalo asi pět měsíců. Něco fyzicky napsat či naťukat do klávesnice není nic složitého, těžší je proces, který tomu předchází. Hledání tématu, pátrání po té nejlepší cestě k němu, zažití událostí a příběhů na ní a v neposlední řadě je důležité nechat čas zašejkrovat vlastními vzpomínkami, aby zůstaly jen ty podstatné…

Kniha je román. Jak byste ho charakterizoval?
Je to román o zvláštních věcech mezi nebem a zemí. Sám se poskládal podle toho, koho jsem potkal. Byly to často velmi silné příběhy, osudy lidí z celého světa – z pralesa, od nás i třeba z polárního kruhu, které inspirovaly nejen mé psaní, ale vlastně i můj život. Je to zatím asi moje nejosobnější kniha, co jsem kdy napsal. Píšu v ní o mých láskách, vzletech i pádech, o tichu a též o hledání vnitřní rovnováhy.

Vytrénoval mě Karel Gott, říká slavný textař Michael Prostějovský

Už víte, co budete dělat v následujících měsících?
S režisérem Danem Svátkem chystáme natáčení filmu Dvě slova jako klíč podle mé předposlední knihy. Na jaře bychom měli natáčet v pralese v Indonésii. Mělo se začít natáčet už tohle léto, ale situace okolo koronaviru to nedovolila. Uvidíme, jaká bude situace v březnu a v dubnu, teď se to odhadnout nedá.

Jakou roli v tom filmu hrajete?
Myslíte, jakou roli tam má spisovatelské alter ego? Je to jen jedna z postav, která hledá, co je v životě důležité.

Pokud vše půjde podle plánu, kdy bude premiéra?
Snad na podzim příštího roku. Ale to je ve hvězdách, jako všechno v našem životě. (směje se)

Těšíte se na ty dálky? Na přírodu?
Já se těším na každý nový den. Mám pocit, že je jedno, na jakém místě se člověk nachází. Jestli je to prales nebo naše samota u lesa v Českém středohoří. Každý den něco zažíváme a je na nás, jak jsme s tím spokojeni.

Kdesi jste řekl, že v životě stačí být v podstatě laskavý k druhým. Jak se vám to daří? Život přece přináší spousty situací, kde člověk nedokáže být vlídný a laskavý.
Víte, ono je lehké být laskavý na cizí lidi, které potkáte. To vážně není těžké pozdravit, usmát se, poprosit, poděkovat, rozloučit se. Ale velká zkouška z laskavosti je být za každou cenu laskavej na své nejbližší, děti, manželku, bráchu, kamarády. A já to teď mám tak, že mám hezký pocit kdykoliv potkám kohokoliv blízkého či známého. Oni vám tu laskavost totiž lidé vracejí stejnou mincí. Ale úplně nejtěžší je být laskavý sám k sobě. O cestě laskavosti k vnitřní rovnováze, skrze své vlastní zkušenosti, píšu právě v Knize o tichu, o které jsme spolu před chvílí hovořili…

Kdysi nám holky opravdu skákaly do postele, vzpomíná Petr Janda

Radíte dětem, jak co mají dělat správně?
Snažím se neradit. Jedině tehdy, když o to žádají nebo to striktně velí situace.

A žádají často?
Třeba starší dcera Karolínka se mě na názor občas zeptá. Akorát u čtyřletýho Pepíčka, když je nějaká diskuse s maminkou, tak mu nevyžádaně řeknu, že prostě maminka má skoro vždycky pravdu. Jinak se ale nesnažím jim zasahovat do rozhodování, co si mají obléct, jestli už jsou či nejsou najedení. Mám k nim takový přátelský vztah. I tomu nejmladšímu říkám: „Kamaráde, příteli.“ Vlastně stejně jako svému tatínkovi. To mi totiž přijde strašně důležitý nepřistupovat k dětem jako k někomu, kdo je vám svěřenej na výchovu. Ale jako k příteli, ke kamarádovi. K někomu, koho máte rád.

Máte nějaký sen? Touhu?
Nějaký sen? Asi bych chtěl pořád žít tak, jak v současný době žiju. To znamená v tichu, v klidu a v pokoji, až do chvíle, než budu muset odejít.