Šlo o explicitní vyjádření touhy, vášně i absolutního zoufalství. A také toho, kam až může milostný vztah zajít. V tom hrůzostrašném křiku byla totiž nejen čirá hrůza, ale i jakási zvrácená spokojenost. Nebo jsem si to tenkrát v sedmadvaceti jen vsugerovala? Nevím – tahle Carmen totiž provokovala celou svou bytostí, stejně jako její představitelka.

Ostříhaná na ježka, výrazně nalíčená i oblečená, extrémně upřímná, spontánní a pořád značně nediplomatická… Od mého zážitku uplynulo víc než dvacet let a Carmen – tedy slavná mezzosopranistka Dagmar Pecková – sedí v kavárně na Nové scéně Národního divadla přede mnou. A já mám pocit, že těch dvacet let vlastně ani neuběhlo.

Rozhovor přinesl čtvrteční magazín Deníku.

David Kraus.
Pobrekával jsem dojetím a nahoru posílal plno vzkazů, přiznává David Kraus

Poslední dobou tu máte hodně projektů, dokonce jste v Městském divadle v Mladé Boleslavi nazkoušela činoherní inscenaci o Marii Callasové Mistrovská lekce. Vracíte se do Česka i proto, že vaše děti už jsou velké?
To je spíš přirozený vývoj. V pětaosmdesátém jsem odešla do Drážďan a raketově se mi rozjela zahraniční kariéra. Ale co vás po třiceti letech u opery čeká? Přijdete do přechodu, z prvooboru se dostanete někam, kam nechcete. Dokážu střízlivě uvažovat – do velkých rolí femme fatale, jako byla třeba Carmen, bych se už ani nehrnula. Vím, co hlas dokáže udělat i ze dne na den. Ale taky se mně nechce hrát a zpívat stařenku v Jenůfě. A tak jsem stála na rozcestí a nevěděla, co dělat. V té době jsem v Chrudimi založila svůj festival Zlatá Pecka a připravila s Bárou Hrzánovou činoherní inscenaci Carmen Y Carmen.

Kdysi jste prý dělala zkoušky i na hereckou konzervatoř?
Často o tom vyprávím. Na talentovkách jsem vlála v puntíkatých šatečkách a Jaroslava Adamová s Jiřím Valou ze mne byli úplně jurodiví. Raději mě poslali pryč. Pikantní je, že když jsem pak po letech dělala v Karlíně My Fair Lady, přišel za mnou Jiří Vala a strašně mě chválil. A já mu hned vpálila: „Vidíte, a vy jste mě tenkrát na herectví nevzal!“ Činohru jsem nikdy úplně nepustila z hlavy. Ani operu jsem nedělala tak, že bych se postavila na rampu a sošně křičela do lidí, jak to tady bývalo zvykem. Vždycky jsem strašně chtěla vytvářet postavy. Na projektech jako Carmen Y Carmen nebo Wanted jsem si k činohře trochu čuchla. A pak jsem se potkala – úplně náhodou – s režisérem a uměleckým šéfem boleslavského divadla Petrem Mikeskou. Dal mi text Mistrovské lekce – čtyřiačtyřicet hustě popsaných stránek, kde mluvím v podstatě jenom já. Řekla jsem si: „Holka, jestli tohle zvládneš…“ Díky prvnímu lockdownu jsem se proto text poctivě nabiflovala.

Ajajaj!
Počkejte, já nevěděla, že se to nesmí! Přišla jsem před Petra a dramaticky mu vpálila text do očí. On na mě jen vyděšeně koukal a tiše říkal: „Takhle ne.“ A začali jsme postupně větu po větě pilovat. Petr mi věnoval daleko víc energie, času a prostoru než „normální“ činoherní herečce. Často říkám, že za čtyři měsíce práce na roli jsem u Petra vystudovala svoji soukromou DAMU. (smích)

Maria Callasová neměla jednoduchý osud, bojovala s depresemi. Možná proto je vám tak blízká?
Rozumím jí velmi dobře. Když jsem začala nahlas hovořit o svém vyhoření, lidé mi byli za moji otevřenost vděčni. Prý nečekali, že i tak silný člověk jako já může něčím podobným procházet. Ale čím jste navenek silnější, tím větší deprese se ve vašem nitru může skrývat. Chtěla jsem, aby si lidé uvědomili, že kariéra není zadarmo. Nemůžete vypnout, musíte jet nadoraz, pořád sobě i jiným něco dokazovat, vydávat energii. Mnozí lidé si myslí, že dělat divadlo je zábava, proč bychom za to ještě měli brát peníze, že ano?! Občas říkám, že máme s Marií Callasovou společné i to, že jsme měly milence idioty. Jinak se k ní nechci přirovnávat, byla výjimečná, na jeviště přinesla neobyčejné duševní vyjádření, to předtím nikdo nedokázal. Když byl na představení režisér Michal Caban, řekl mi, že je patrné, že vím, o čem hraju – ať už jde o její problémy s hlasem, o to, jak ji ostatní vnímali, o závist, kterou vzbuzovala, jak lidi provokovala. Prožívám to taky. V jiné míře, ale prožívám.

Zpěvák Dalibor Janda.
Třikrát mě museli oživovat, říká Dalibor Janda. Se zdravím loni bojoval nejen on

Proč si myslíte, že lidi provokujete? Protože jim říkáte pravdu?
Jo, maloměšťáctví, udržení tajemství a nekoukání se „pod peřinu“ je typické pro hodně lidí. A já jim tu peřinu furt zvedám, to mnozí nemají rádi.

Trochu jsme ale odbočily…
Pokud jsem chtěla jít cestou vymýšlení a tvorby vlastních, menších projektů, musela jsem se vrátit k češtině. Operu a písňové recitály jsem zpívala ve všech možných jazycích, dokonce i azerbajdžánsky. Ale činohru jinak než v mateřštině zahrát nedokážu.

Teď ovšem přišel i úspěšný návrat na jeviště Státní opery.
Ano, naposled jsem tu zpívala v roce 1990. S režisérkou Bárou Horákovou Joly, bývalou zpěvačkou, jsme se potkaly v roce 2012 v Basileji, kde dělala asistentku režie. Už tenkrát jsem jí vysvětlovala, jak je strašně důležité, že se na zpěv vykašlala a rozhodla se věnovat právě režii. Vždyť životnost zpěvačky je neurčitá, nikdy nevíte, jak dlouho vydržíte. Je zázrak, že ještě v šedesáti zpívám. Bára mi vypravovala, že v pubertě měla můj plakát na zdi. A vidíte – teď mě režírovala. Prý se jí splnil sen. A mně se zase splnil sen, že jsem si Sedm smrtelných hříchů skladatele Kurta Weilla mohla zazpívat, protože jsem s operou už víceméně skončila a originál je navíc pro vyšší hlas. Cvičila jsem proto každý den, dřela jsem jako kůň. Weillova hudba má v sobě spoustu odstínů – operu, jazz, šanson i pop.

Jaroslava Adamová a Jiří Vala vás nevzali na konzervatoř, slavný operní dirigent Zdeněk Košler vás dokonce kdysi poslal k šibřinkám. Zřejmě vás podobná odmítnutí namotivovala.
Když vás takhle ohodnotí šéf opery Národního divadla, nejste v tu chvíli dost dobrá ani pro Liberec. V Karlíně jsem v té době byla hvězda, bylo mi třiadvacet, hrála jsem My Fair Lady a lidé mě zastavovali na ulici. Tehdy jsem byla skutečně slavná. Zároveň jsem věděla, že v muzikálu a operetě se už nemůžu dál posunout. V opeře jsem tady ale tenkrát nedostala šanci.

Uznal později Zdeněk Košler svoji chybu?
Ale kdepak! V Drážďanech jsem byla obsazovaná a obdivovaná, už v druhém ročníku studia jsem ztvárňovala Rosinu nebo Cherubína. Pak jsem dostala nabídku z berlínské Státní opery. Teprve když jsem vyhrála Pražské jaro, chytli se v Národním za nos a ozvali se. V roce 1989 jsem tu hostovala v režii Oty Ševčíka v opeře Cosi fan tutte, dirigoval to právě Zdeněk Košler. Roli jsem měla nastudovanou už z Berlína, kde jsem za ni dokonce dostala i Cenu berlínské kritiky. Přijela jsem do Prahy na zkoušky, zazpívala a Košler mi řekl: „U nás se Mozart takhle nezpívá!“ Myslím, že fakt, že jsem za jeho zády udělala kariéru, neskousl do konce života. Občas mám pocit, že se to ani po třiceti letech nezměnilo. Větu „U nás se to dělá takhle!“ slýchám docela často. Když člověk přijde s jiným názorem, je to okamžitě blbě.

Klavírní virtuos Ivo Kahánek
Klavír člověk nedělá z vypočítavosti nebo touhy po slávě, říká Ivo Kahánek

Myslíte si, že to souvisí spíš s dědictvím komunismu, nebo s našimi pečlivě skrývanými mindráky?
My to prostě máme „jinak“ a s mindráky to skutečně souvisí. Kdybych s tímhle přístupem dělala venku kariéru, nikam bych se nedostala. Co to vlastně znamená „u nás se zpívá Mozart jinak“? Mozart byl přece Vídeňák, Germán – řekla bych, že v Německu a Rakousku ho znají i lépe.

Dnešní začínající zpěváci a zpěvačky odcházejí do zahraničí jazykově slušně vybaveni. Jak moc jste uměla německy, když jste šla do Německa vy?
(smích) Vy ty moje příhody všechny znáte, viďte?

Trochu, hlavně obdivuju každého, kdo má talent na jazyky a umí dobře německy.
Nemyslím si, že umím dobře německy. Dodnes si všelijak pomáhám, nejvíc mi dělají problémy pády. Můj manžel mě už ani nemá chuť opravovat, vždycky si nějak porozumíme. Když jsem do Německa přišla, neuměla jsem německy vůbec a ukázalo se, že je to dobře. Jsem přímý člověk, každého hned pošlu do „oněch míst“. Přijela jsem vybavena jen několika německými frázemi a šéf drážďanského studia Hajo Müller přilítl na jeviště, objímal mě, říkal mi, jak jsem úžasná – to jsem se svou chabou jazykovou výbavou ještě pochopila. Jako hodná holčička jsem pak jen způsobně koukala a poslouchala, všechno udělala, jak si ostatní přáli. Když to srovnám se studiem v Praze, které jsem celé proflámovala! Jenže v Drážďanech jsem neměla žádné přátele, se kterými bych chodila chlastat. Což byla taky výhoda. A tak šla moje kariéra nahoru i proto, že mě v Německu brali za obětavou a tichou holku.

To, že jste neměla v Německu přátele, souviselo s tím, že jste byla nová a mladá, nebo operní svět prostě takhle funguje?
V operním studiu byli jenom mladí. Ale musela bych být hodně naivní, kdybych předpokládala, že v opeře najdu blízkou přítelkyni. Ne, vaše sokyně by vám nejradši podrazily nohy, přátelství mezi operními zpěvačkami neexistuje. Kolegové ve studiu mě ale brali na seznamovací dýchánky. Hezky se o mě starali, prvního půl roku jsem bydlela ve čtyřhvězdičkovém hotelu. Pak mi dali garsonku na sídlišti. A já každý den seděla na sbaleném kufru a brečela. Ty začátky byly děsné. Ale věděla jsem, že abych se někam posunula, musím vydržet a zůstat.
Teď to vidím na své dceři. Je jí dvacet, dostala se na Bauhaus na architekturu. Výmar je sice kulturní město Goetha, Schillera a Bacha, ale jak sama říká, žijí v něm buď studenti, nebo důchodci, chybí tam střední generace s dětmi. A tak je taky trochu zoufalá, má na fakultě přátele, a přesto si stýská. Jenže veškeré negativní věci, které se vám v životě stanou – a u mě to byly zejména zkušenosti s partnery –, vás vždycky posunou dál, o level výš.

Proč byly vaše vztahy průšvihy? Špatně jste si vybírala?
Na to já byla odborník. Vždycky jsem měla nějaký „mamináče“.

Tomáš Klus
Autenticita je pro mě důležitá v profesním i osobním životě, říká Tomáš Klus

Se svými rodiči jste měla bezproblémové vztahy?
Pocházím z Medlešic, vesničky, která má asi pět set obyvatel a od roku 1986 je součástí Chrudimi. Narodila jsem se rodičům v době, kdy se chtěli rozvádět – zřejmě jsem měla být záchranou jejich manželství. Zůstali spolu dalších pět šest let, pak se rozvedli definitivně. Táta odešel, děda umřel a zůstali jsme spolu babička, máma, sestra a já, čtyři ženské v baráku. Hodně jsme si zpívaly, v neděli si v rádiu na Vltavě pouštěly operu. A taky jsme spolu chodily na vážnou hudbu v rámci Chrudimských hudebních pátků. Často tam vystupovali různí umělci z Národního divadla, strašně mě to bavilo, což máma vnímala – sama krásně zpívala. Myslím, že do mě promítala i svůj nesplněný sen. A tak mě v deseti letech přihlásila na zpěv a já se chytla.

Vaše sestra u hudby také zůstala?
Hrála na klavír, hodně četla, milovala dějiny. Přes ni jsem si i já zamilovala historické romány, malovala jsem si k těm příběhům dobové kostýmy, kreslení má dcera po mně. Díky ségře, která byla o šest let starší, jsem se přiblížila umění, ale ona sama šla nakonec na ekonomku. Vdala se, měla dvě děti a poté ještě vystudovala práva, se všemi možnými tituly před i za jménem. A po dokončení všech doktorátů šla do důchodu. I ona byla hodně ctižádostivá, v tomhle jsme obě stejné, akorát že ona se zaměřila na jiný obor než já.

Myslím si, že člověka motivuje i to, že se narodí na malé vesnici. Okolí vás od umělecké kariéry nezrazovalo?
Máma mi naopak hrozně fandila a byla šťastná, když mě vzali na konzervatoř. Přitom já byla hrozné číslo! Měla jsem dvojku z chování, jednou dokonce trojku. Z mejdanů jsme chodili rovnou na vyučování, a když jsme byli hodně unavení, tak jsme do školy ani nešli, abychom se večer mohli vypravit na další mejdan. A těch neomluvených hodin! Představte si, jak máma jede z Pardubic dvě hodiny vlakem, pak hodinu pláče v ředitelně, aby mě nevyhodili, a pak jede dvě hodiny zase zpátky. Co to pro ni muselo být… Ve dvaašedesáti umřela na rakovinu a já si občas říkám, že to měla možná ze mě, byla jsem fakt hrozná. Naplno jsem si to uvědomila až v pubertě naší dcery. No jo, jenže my na to byli s manželem dva a na kobereček do ředitelny jsme jeli jen pět minut. Moje máma to měla daleko složitější.

Myslím, že ty proplakané hodiny v ředitelně vyvážila radost z vašich pozdějších úspěchů.
Máma ještě zažila, když jsem v roce 1988 debutovala ve Státní opeře v Berlíně. Viděla mě i v Paříži, v Bregenzu… Pak už to s ní, bohužel, šlo velmi rychle.

Stylista profesionál Filip Vaněk tvoří svou přirozeností, která vychází z jeho osobnosti. Díky tomu je každý outfit promyšlený do nejmenších detailů
Stylista Filip Vaněk: V módě potřebujete talent a impulz

Přemýšlím, jestli vaše trable s partnery nezpůsobilo právě i to, že jste vyrůstala bez otce.
Možná ano, máma byla velmi silná žena. A já si vybírala submisivní muže s nesubmisivní matkou! Je zajímavé, že podobné typy chlapů touží po silných ženách, ale nedokážou si představit, že jejich volba způsobí příšerný konflikt s matkou. A pak mezi oběma ženami lítají jako čamrdy a nevědí, co s tím mají dělat. Nakonec se tedy přiklonili k matce, proto taky mé vztahy skočily. Blbé je, když takové vztahy odnášejí děti. Například můj syn, tam jsme to těžko vydejchávali všichni, naše partnerské konflikty se na něm podepisovaly, nebylo to pro něj ideální prostředí.

Váš současný muž neměl dominantní matku?
Když jsem si brala Klause, byla jsem už úplný sirotek. Pocházel z rodiny se šesti dětmi, z nichž jedno zemřelo. Byli to statkáři, tradiční zemědělská rodina, jaké bývaly kdysi i u nás. Klausův otec se oženil hlavně proto, aby jim měl kdo pracovat na statku. V sedmnácti se k nim přivdala Klausova máma, makala jako šroub, starala se o rodiče a prarodiče svého muže, o své děti, chodila každý den na pole. Byla vyčerpaná, z té přemíry starostí a práce měla nervy v hajzlu. Aby se nám ještě motala do manželství? Na to už neměla ani sílu, ani energii. Na druhou stranu – když jsme ji poprosili, aby hlídala nebo se postarala o děti, když jsme oba byli na zahraničním turné, nepřijela.

Už rozumím, co máte se svým mužem společného.
Můj muž byl jediný ze sourozenců, který se dostal pryč z baráku, jediný se odpoutal. Byl mimořádný talent, nemá konzervatoř ani maturitu, vyučil se truhlářem a hned šel studovat hudbu na vysokou školu do Würzburgu. Našel na půdě křídlovku po dědečkovi a začal na ni troubit. A tak začala jeho kariéra. Už ve druhém ročníku získal angažmá v orchestru.

Předpokládám, že jste se seznámili při práci.
Ano, hrál – a stále hraje – na první pozoun v symfonickém rozhlasovém orchestru. Když jsme připravovali Symfonii č. 8 od Gustava Mahlera, postavil dirigent nás sólisty vedle pozounů. A já tím pádem byla nucena kolem něj vždycky projít a… On byl tak strašně krásnej! Koukala jsem na něj jako na obrázek. Klaus se naopak snažil, aby můj pohled nemusel vůbec opětovat. Pak jsem ho jednou klofla v nějaké restauraci. Přisedla jsem si k němu a začali jsme se spolu bavit. Řekl mi to na rovinu: „Hele, nemám operní zpěvačky rád! Ale ty seš fajn.“ Musela jsem ho přesvědčit, že nejsem typická zpěvačka.

V té době jste ale měla malého syna, nebál se?
I v tom prokázal Klaus velkou odvahu. Nebál se vstoupit do vztahu s operní zpěvačkou, která má ještě ke všemu dítě. Podívejte – když něco chci, tak pro to udělám úplně všechno. Ať už na divadle, nebo v soukromí.

David Kraus.
Pobrekával jsem dojetím a nahoru posílal plno vzkazů, přiznává David Kraus

Spousta zpěvaček s mateřstvím váhá.
Syna jsem měla v šestatřiceti, a když se nám s Klausem narodila dcera, bylo mi čtyřicet. Moc času na nějaké rozmýšlení jsem tedy neměla. Můj muž je o čtyři roky mladší, věděla jsem, že třeba někdy časem po dítěti zatouží, radši jsem do toho vlítla hned. Rozhodně nelituju. Nikdy nevíte, jestli se o vás ve stáří vaše děti postarají, anebo vám vrátí to, že jste – když byly malé – dělala kariéru. Ale myslím, že žena, která si neprožije mateřství, je o něco ochuzená. Znám kolegyně, které si, doufajíc ve velkou kariéru, mateřství raději nedopřály. Kariéra se nakonec nekonala anebo byla velmi krátká. A teď vystupují dvakrát za rok v divadle…

První roky musely být ale šílené – dvě kariéry, dvě malé děti…
Obě děti jsem kojila devět měsíců, tudíž je měla do té doby u sebe. Ale když musel jít Tedys v pěti letech do školky – v Německu je to povinné –, téměř nevěděl, že existují jiné děti. Přišel tam a hrál si sám v koutě, ostatní děti vůbec nebral v potaz. Choval se jako totální asociál, i kvůli tomu musel zůstat ve školce o rok déle. U Dorky jsem už podobnou chybu neudělala. Jasně, znám zpěváky, kteří své děti vozí pořád s sebou a vyučují je. Myslím ale, že je to sobecké, rodiče by měli svým dětem dopřát kamarády, normální školu, sociální začlenění. Pokud taháte dítě pořád s sebou, může z něj vyrůst absolutní sociopat. Proto jsem pak raději nechávala děti doma. Snažili jsme se, aby byl vždycky jeden z nás s nimi, navíc jsme měli stálou chůvu. A když byli Tedys a Dorka větší, už jsme žádné hlídání nepotřebovali, dokázali se sami o sebe dost dobře postarat.

Tvrdí se, že Němci zvládají pandemii lépe než Češi, máte taky ten pocit?
Němci jsou zvyklí poslouchat, tuhle vlastnost mají v genech. Nevnímám to špatně, můj muž mi dokonce jednou řekl: „Ty jsi s tou pořádkumilovností a plánováním němečtější než všichni Němci dohromady!“ Ano, líbí se mi, že Němci mají uklizeno doma i před barákem, když se projdete po naší vesnici, je opravdu načančaná. Ale je rozdíl Německo a Německo. Bývalá východní mentalita se v určitých částech Německa stále udržuje, je to podobné jak u nás. A různé internetové kraviny a dezinformační bludy mají žně i tam.

Sledujete aktivně i německou politiku?
Ano, jsem těžká a přesvědčená Merkelovka. Angela Merkelová je neuvěřitelná baba, klobouk dolů, co všechno ustála. A s rozmyslem – nikdy se nechovala zbrkle.

Představitelé Jana Wericha Vojtěch Kotek, Jan Nedbal a Václav Kopta při čtené zkoušce 29. března 2021 v Praze na tiskové konferenci k představení Werich v rámci Letní scény Musea Kampa.
Je dobré umět se zdravě naštvat, říká melancholický herec Jan Nedbal

Ptám se i proto, že jste veřejně vystupovala proti Andreji Babišovi a jeho straně.
Mělo to své konkrétní důvody. Zneužili mě v kampani a nebyli schopni se omluvit – to mě na celé věci naštvalo nejvíc. Sneslo se pak na mě hodně hejtů, připravila jsem se i o spoustu sponzorských peněz pro festival. Sponzoři přece nebudou podporovat zpěvačku, která zpívá na demonstracích. Kdyby se vyautovali v můj prospěch, přineslo by jim to následky.

O co vlastně v té konkrétní kauze šlo?
Festival v Chrudimi jsem založila s bývalým starostou. Občas jsme se spolu vyfotili, dali fotku na Facebook, pozvali lidi na festival. Ale i jeho političtí odpůrci se potřebovali zviditelnit. A tak zneužili jméno festivalu i moje. Navíc pod moji fotku napsali, volně parafrázováno, že ani nevím, co mluvím, když vystupuji proti Andreji Babišovi. To mě naštvalo nejvíc. A když jsem vyrukovala proti zneužití mé fotky, rozhlásili, že jsem ukradla dva miliony, že festival dělám kvůli svému obohacení. Nepravdivým tvrzením podvedli nejen sponzory, ale i publikum, začalo to být hodně dramatické. Festival já i můj tým děláme zadarmo, ve čtyřech lidech. Připravit devítidenní akci není legrace, nemáme na to další lidi, i programy tiskneme doma na koleně. Ale potřebujete cítit a vnímat alespoň nějakou odezvu. Když čtete takové bláboly, řeknete si – proč já tohle dělám? Proč si nedám nohy na stůl a raději neodpočívám na terase? Navíc ji máme na jižní straně domu, krásně na ni svítí slunko a vedle kvetou naše pomerančovníky. Mám to po čtyřiceti letech na jevišti zapotřebí?

Upřímně – nevím, co na to říct.
Tuhle jsem dělala rozhovor do rádia a redaktor se mě hned na úvod zeptal: „Paní Pecková, vy jste si založila festival proto, abyste si ještě vůbec zazpívala?“ Přemýšlela jsem, jestli mám rovnou prásknout telefonem… Říkala jsem si mockrát, že to zabalím, že festival přestanu dělat. A pak potkám na ulici skladatele a dirigenta Jaroslava Krčka a on mi řekne: „Dášo, to nemůžeš udělat! Nesmíš to zabalit!“ A vlije mi novou krev do žil a já tedy jedu dál. Teď jsem dostala od hejtmana Martina Netolického nejvyšší krajské vyznamenání, to mě taky trochu pošimralo pod bradou.

Jak se v téhle těžké době shánějí na festival peníze?
Potřebujeme alespoň dva miliony, abychom zaplatili umělce, a nechceme, aby na našem festivalu vystupovali za nižší honoráře než jinde. Naštěstí máme pár firem, které nám peníze pravidelně dávají. Nějaký příspěvek přidává i město, byť se rok od roku tenčí.

Petr Stach
Herec Petr Stach: Mám rád krásno, někde uvnitř ho dokážu vycítit

V jednom rozhovoru jste říkala, že bysta ráda získala DNA Emy Destinnové, proč?
Jednou jsem jela autem a na Vltavě běžel dokument o Emě Destinnové. Popisovali tam její povahu a já měla pocit, že mluví o mně, že to snad ani není možné. Víte, její dědeček byl správce na medlešickém zámku. Přišel na to muzikolog doktor Králík, a také napsal, že genealogové by měli začít skutečně pátrat, protože moje matka i matka Emy Destinové se obě v Medlešicích narodily. Vyprávěla jsem tuhle hypotézu režisérce Heleně Třeštíkové – říkám jí: „Heleno, pojď, vloupáme se na Vyšehrad, odřízneme Destinové kostičku, to by byl, panečku, dokument! Ale musely bychom to rychle sestříhat a odvysílat, než nás zavřou!“

Letos vám bylo šedesát, vnímala jste to jako určitý milník? Pořád dobře vypadáte a…
…a stojí to děsný prachy. (smích) Nechci si svůj věk připouštět, a abych dobře vypadala, dělám všechno možné. Běhám po lese, například. Bohužel jsem během druhého lockdownu začala hodně papat, to nebylo moc dobré. Do Vánoc nemá cenu zhubnout, ale pak zase začnu. Kdysi jsem si říkala, že když člověk oslaví čtyřicáté narozeniny, nemůže to být už horší. Vždycky jsem se smála babám, které mi vypravovaly, jak dlouho jim trvá, než vstanou, že je všechno bolí. Tak teď už jim rozumím. (smích)

Mezzosopranistka Dagmar Pecková se narodila v roce 1961 v Medlešicích. Vystudovala operní zpěv na Státní konzervatoři v Praze. Už v pátém ročníku zpívala nejprve v plzeňském divadle, poté v Hudebním divadle Karlín a v roce 1985 získala angažmá v Semperově opeře, scéně Saské státní opery Drážďany, a záhy přímo v berlínské Státní opeře.

Představila se též na řadě dalších významných světových scén (Stuttgart, Ženeva, Mnichov, Barcelona, Paříž, San Francisco) včetně londýnské Královské opery Covent Garden.

V rámci své koncertní činnosti vystupovala na jevištích ve Vídni, Madridu, Londýně, Tokiu, Curychu, Montrealu a řadě dalších měst. Zpívala v newyorské Carnegie Hall i na mezinárodních festivalech v Bregenzu, Salcburku či San Sebastianu. V roce 1999 získala Cenu Thálie za roli Carmen v inscenaci Národního divadla v Praze. Ve spolupráci se Supraphonem vydala vlastní album Hříšnice.

V roce 2017 založila ve svém rodišti Hudební festival Zlatá Pecka, v jehož rámci je hlavním uměleckým garantem projektů na podporu mladých začínajících talentů – Talentissimo a Pěvissimo.

K významným uměleckým činnostem Dagmar Peckové patří i její dva současné projekty – opera Sedm smrtelných hříchů na jevišti Státní opery a Mistrovská lekce v Městském divadle Mladá Boleslav.

S rodinou žije v Německu, jejím manželem je hudebník Klaus Schiesser, s nímž má dceru Dorotheu. Syn Theodor se narodil v předchozím vztahu.