David Kraus: Dítě byla má vysněná touha, a najednou se ten zázrak stal

Jak to probíhalo?
Klečíte a dokola říkáte: Děkuju, vím, budu hodnej. (smích) A pak si hned řeknete: Teď teda musím zabrat. Jenže v období pandemie moc zabrat nejde. Chtěl bych mít hrozně moc práce, zakázek, nosit domů hodně peněz… Chvilku jsem tak doma seděl, škrábal se na hlavě a pak jsem začal vařit. Dnes už se pokládám za docela dobrého, hlavně dětského kuchaře. Znám dětské potraviny, mohl bych napsat antiprdíkovou kuchařku, na to se specializuju. Když má malá prdíky, hned uberu, do všeho dávám hodně kmínu a tak dále. Vařím tedy jídla, snažím se uklízet, i když v tom jsem pořád žabař, tam jsem ztracenej. Jezdím s kočárkem se psem, už jsem dokonce přebaloval i tu škaredou žlutou věc. (smích) Ale přiznám se, že to mi dělá problém, kope mě to. Jinak se snažím s tou naší holkou komunikovat, pouštím jí hudbu a strašně bych se s ní chtěl už mazlit, ale ona to ještě samozřejmě nevnímá a nechce. Úplně bych ji láskou „znásilnil“, ale nechci ji děsit, takže vždycky přijdu, koukám a zase potichu odejdu. Když se zasměje, je to nádhera.

S dcerou chci být kamarádka, říká Berenika Kohoutová

Před narozením dcery jste měl určitě nějaké představy, naplnily se, nebo je vše úplně jinak?
Osobně mě hodně překvapilo, že se docela vyspíme. Já tedy spím tak, že i kdyby snad malá hořela v ohni a křičela, tak to se mnou ani nehne. Možná je to můj problém, že spím tak tvrdě, ale je to tak. Chvilku jsme s partnerkou žili i zvlášť, což mi taky vyhovovalo, bezvadná přestávka v covidu. (smích) Partnerky je mi teď líto. Moc ji obdivuju a snažím se jí pořád něco nosit, vyvařovat, připravuju vaničku…

Jak zvládáte, když dcera brečí?
Když dostane záchvat, dostávám ho taky. Najednou se ve mně objevujou hnusy, o kterých jsem vůbec nevěděl a jsem ztracenej. Když pak někde čtu, že někdo zabil řvoucí dítě v afektu, tak ho vlastně chápu. Nebo když si vzpomenu na Polednici, tak už přesně vím, o čem ta báseň je. Nemám zatím takovou trpělivost. V tom jsou úžasní naši rodiče, kteří už ji mají a vše s malou si užívají. Donekonečna s ní chodí, chovají ji… Já se to teprve učím. Potřeboval bych systém automat, pak ho chvilku vypnout a pomazlit se a pak ho zase zapnout. Jenže to nejde. Každý den je jiný. Jednou jsou prdíky, čekají nás zuby a spousta dalších věcí. Taky mě překvapilo, že i když Esterka zatím jen leží a nevyjadřuje emoce, když je mezi námi s partnerkou dusno, tak okamžitě reaguje a udělá dusno ona. (smích) Rychle se pak na to vyprdneme. Je to náš trpaslík, který vybalancovává rodinu. Když je dobře, tak je to naopak sluníčko.

Spousta novopečených rodičů má tendenci ukazovat své dítě světu. Máte to také tak?
Ne, v tomhle to mám jinak. Když něco dělají všichni, tak to nikdy nedělám. Když všichni nosili plísňáky, nikdy jsem je nenosil. S ukazováním dětí mi to přijde ještě víc uhozený. Ať si každý dělá, co chce, ale zrovna nedávno běžel dokument o úchylácích, jak volají malým holkám. Mě úchyláci také otravovali, takže vím, o čem mluvím. Mám to tak, že až holčička bude chtít být na Instagramu a bude chtít prezentovat svůj život, tak ať si to dělá. Ale mě taky nikdo neprezentoval a já se budu snažit jí dopřát vše, co jsem měl, plus ještě něco speciálního. (smích)

Lockdown byl pro nás zkouškou, říká herečka Veronika Arichteva o manželství

Budete táta, který bude nápadníky odhánět vzduchovkou?
Jsem slušnej kluk, tak se snad ovládnu, ale budu ji hlídat. Když se třeba půjde podívat do divadla nebo na koncert, proč ne. Nikde ji nemám v plánu vystavovat, bude alespoň trochu přirozeně chráněná. Kdybych ji ale každé ráno vystavoval, bude to k ničemu. Mezi čtyřma očima vám ji ale samozřejmě ukážu, až se zase někde uvidíme.

Tušíte, jestli budete víc rozmazlovací, nebo přísný rodič?
Podle toho, jaká Esterka bude. Jestli bude po mamince, mohla by být dost paličatá a budu muset trochu zabrat. Ale myslím si, že si mě hezky povodí. (smích) Tak nějak tuším, že budu úplně rozteklé máslo. Vidím ty táty s dcerama okolo a jsou to trosky. (smích)

Vadilo by vám, kdyby se chtěla jednou pohybovat v showbyznysu?
Ať si jde cestou, jakou chce. Mám takovou vidinu přírodovědkyně, která zachraňuje svět a řeší globální oteplování, to by se mi líbilo, ale kdyby mi řekla, že chce dělat muziku a divadlo, tak bych asi klečel na kolenou a prosil, ať to nedělá, ať to dělá jen jako koníček. Ale vím, proč to říkám a proč to říkají svým dětem všichni rodiče z uměleckých rodin.

Máte fenku Evelínku, už jste ji s Ester seznámil?
Teprve je to čeká. Víte co, já nepatřím k pejskařům, kteří si berou psa do postele nebo ho nechají dítěti olizovat obličej. Jasně, mělo by protilátky, všechno beru, ale pořád mám velký respekt. Pes udělá takhle packou a malá má po oku, takže všechno má svůj čas. Evelínka se teď posunula z prvního místa na druhé, ona to moc dobře ví a cítí to od doby, co se malá narodila, ale nedá se svítit.

Svého syna miluji nejvíc na světě, říká Zorka Hejdová

Byla to s Evelínkou láska na první pohled, nebo jste si k sobě hledali cestu?
Byla. V podstatě jsem trpěl, měl jsem mindrák z toho, že nemám dítě. A protože ho moji kamarádi měli, tak jsem si vybral tuhle malou zrůdičku, aby mi trochu dítě simulovala. Zároveň jsem si ji vybíral i tak, že kdyby to miminko náhodou jednou bylo, tak se k němu bude hodit. Hezky unavená leží vedle něj.

Podporujete nově vzniklý psí útulek Gump. Ji jste si vzal také z útulku?
Ne, je vyšlechtěná. Vždycky jsem měl vořechy a různé jiné psy z útulku, ale mám rád spláclé psy a útulky se spláclými psy bohužel nejsou. (smích) Lidé je asi nechtějí dávat pryč, protože je jim jich líto. Vybral jsem si ji, protože jsem věděl, že nebude mít moc energie, což se mi hodí. Je hned zadýchaná, hotová a já jsem šťastnej. Líbí se mi i boxeři, třeba jako měla kolegyně Hanka Holišová, ale to mít nemůžu, protože na to prostě nemám energii. A teď ji musím mít ještě na jiné věci než na psa.