V seriálu Modrý kód jste měl dvě delší pauzy. Jak a proč k nim došlo?
Máte pravdu, jsem tam navrácený už napotřetí. Původně jsem měl být v seriálu jen šest dílů. Coby velmi ambiciózní ranař jsem si nejdřív odehrál zápletku se starostkou, jejímž prostřednictvím chtěl Filip získat místo primáře. Když ale zjistil, že mu v tomto směru pšenka nepokvete, odešel. Po čase mi nabídli, jestli bych nechtěl na pár dílů zpět, že mi tam rozepíšou příběh, na jehož konci udělám strašný šmel a zavřou mě. Kývl jsem na to. Stalo se, i když mě nakonec do vězení nehnali. Jen jsem musel z nemocnice odejít, a tak jsem ze seriálu opět zmizel. Jenže po roce scenáristé moji postavu vrátili potřetí a doteď se tam pohybuji, přestože zatím nemám žádnou zásadnější linku. Občas jako lékař prohodím pár slov s nějakým pacientem, jsem tam víceméně vrba na řešení problémů kolegů. Filip Kodym postupem času nějak vyměkl. Jsem proto zvědavý, jestli mu scenáristé zase něco vymyslí.

Televizní diváci vás znají z rolí doktorů a záporáků, v Modrém kódu se to dokonce propojilo – doktor záporák.
Přesně tak… (směje se) Snad jen můj lékař Kosík v Cestách domů byl skautík. V Ordinaci jsem hrál ultrašmejda a zmeteček v Kódu je takový hajzlík „kravaťáček“. Lidé se mě často ptají, co dělám pro to, aby si ti moji lékaři nebyli podobní. Naštěstí byl ale každý z nich líznutý něčím trochu jiným. A nebyli stejní také z jednoho hlavního důvodu. V Ordinaci jsem kdysi začínal, byl jsem úplné ucho, což bylo, myslím, na mém projevu znát. Když se s odstupem času na sebe koukám v opakování, je to vidět. Postupně jsem se spoustu věcí naučil a získal před kamerou zkušenosti, možná i trochu suverenitu. Za těch deset let si hodně věcí osvojíte a až zpětně pochopíte, že i sebemenší cuknutí koutkem pusy může dané situaci hodit úplně jiný význam. I proto jsem se musel odnaučit hodně zlozvyků, které jsem měl samozřejmě i na jevišti.

S jakým zlozvykem jste měl největší problém?
Olizoval jsem si rty, protože jsem trémař a vysychá mi v puse. V divadle mi kvůli tomu dokonce jeden čas říkali ještěrka. Vůbec jsem si toho ale nebyl vědom. A teď si představte: před časem jsme měli v Divadle ABC premiéru muzikálu Elefantazie, kde snad poprvé na jevišti dokonce prskám, což se mi nikdy před tím nestalo. Učím se i v tomto směru. (směje se)

Vaší domovskou divadelní scénou jsou Městská divadla pražská, kam jste přešel z úspěšného angažmá. Proč jste vyměnil Plzeň za Prahu?
Nabídka přišla zhruba před dvěma lety, pro mě v ideálním období. Právě se nám narodila dcerka, bydleli jsme na pražském Žižkově a mě čekalo každodenní dojíždění do plzeňského Divadla J. K. Tyla za prací. Navíc jsem už i trochu cítil, že se tam můj čas naplňuje, že by to asi chtělo zase někam přeskočit. Do téhle situace přišla v květnu, netypicky těsně před koncem sezony, nabídka od ředitele MDP Dana Přibyla. Už kdysi jsem s ním jednal o angažmá na Kladně, kam jsem byl v podstatě připravený nastoupit, jenže pak tamní soubor rozprášili. Kladenští radní udělali reorganizaci a z mého přestupu sešlo. Tahle druhá nabídka naštěstí vyšla.

Jaká byla vaše první sezona v Městských divadlech pražských?
Náročná, měl jsem hned čtyři premiéry. Potkala mě tu také jedna z mých doposud nejzásadnějších postav, Petr Švajcar v Havlíčkově hře Neviditelný, kterou režíroval Martin Františák. Přestože jde o dost náročnou roli, kromě přestávky jsme s Petrou Tenorovou na jevišti víceméně od začátku až do konce, mám ji moc rád. A jak se mi to normálně nestává, po skončení představení si vždycky musím aspoň na deset minut sednout a vypnout se, jak jsem totálně vybitý. Švajcar mě dost vysává, i když tedy spíš po fyzické stránce než psychické. Své postavy si totiž z preventivních důvodů zásadně k tělu nepouštím.

První angažmá jste měl v Západočeském divadle Cheb. Nezdráhal jste se tehdy přijmout nabídku do divadla až „na konci světa“?
Vystudoval jsem Vyšší odbornou školu hereckou a její studenti na rozdíl od „damáků“ až tolik nabídek nemívají. Za „vošku“ sice budu vždycky kopat, ale také vím, jak to na českém divadelním trhu chodí… V podstatě šlo o jediné pozvání, které jsem dostal. Podobně jako moji spolužáci jsem i já psal snad do všech českých divadel, odkud nám většinou jen odepsali, že děkují, ale mají plný stav. Z Chebu mi pak přišla k mému překvapení asi po roce nabídka na konkurz na Romea. Zkusil jsem to a konkurz vyhrál. Na základě Romea mi pak nabídli angažmá. Cheb mě celkově moc příjemně překvapil a stal se ze mě chebský patriot. To město je fascinující.

Čím je tak zajímavé?
Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem v Chebu vystoupil z vlaku. Hned jsem měl dojem zvláštního déjà vu. Chebáci tomu pocitu říkají chebno. Nikdy jsem neslyšel, že by se říkalo táborno, pražno nebo humpolečno… Ale v pojmu chebno je vystiženo fakt všechno. Mísí se v něm atmosféra pocitu jakési odříznutosti od okolního světa s férovostí tamních lidí, kteří si vás buď pozvou ke stolu, nebo ne. Nic mezi tím. Je to syrové, zato upřímné. Cheb mě také oslovil svou krásou. Měl jsem o něm totiž chiméru jakéhosi špinavého zapadákova s prostitutkami a feťáky, což tam je samozřejmě také, ale noční Cheb je neskutečně uhrančivý. Má silného genia loci, nedám na něj dopustit. Rád se tam dodnes s rodinou vracím za přáteli.

Jak dlouho jste v Chebu zůstal?
Pět sezon. A to si představte, že jsem během angažmá jeden čas dokonce dojížděl do Prahy natáčet Ordinaci v růžové zahradě. Šlo o půlroční intenzivní natáčení, kdy jsem každý druhý den jezdil tam a zpátky. Žil jsem víceméně v autě. Několikrát se dokonce stalo, že jsem trasu Praha–Cheb udělal i dvakrát za den. V šest ráno jsem vyrazil, abych byl včas na place, pak jsem se vracel na představení do Chebu, a ještě v noci jsem frčel zpět do Prahy, abych mohl být v šest ráno na natáčení. Vydržel jsem to takhle celých šest měsíců. Popravdě mi z toho už za volantem někdy celkem hrabalo. Musel jsem totiž řešit i tak divoké situace, kdy jsem vyjel v pět ráno, a hned na začátku dálnice mi kiksla stará felicie. Naštěstí mi tenkrát kamarád zvedl telefon a přijel. A řeknu vám, není nic horšího než zaspat natáčení v Chebu. Když zaspíte v Praze, to se dá, ale v Chebu…? Naštěstí tenkrát zpřeházeli natáčecí plán a počkali na mě. Ale pocit je to hrozný. Kdyby mě tehdy chytla policie, přišel bych myslím o řidičák.

Byl to i jeden z důvodů, proč odejít z Chebu do Plzně a přiblížit se Praze?
Určitě. Mám na tohle fakt asi štěstí, protože nabídka z Plzně přišla ve chvíli, kdy jsem začal mít pocit, že bych měl zvednout kotvy. Cheb, tamní divadlo i lidé jsou skvělí, ale cítil jsem, že pokud bych v chebském divadle zůstal ještě nějaký čas, už bych tam asi zakořenil. A to já nechtěl. Takže v momentu, kdy jsem o tom začal víc přemýšlet, přišel Juraj Deák s nabídkou do Plzně – a já na ni kývl. V Plzni jsem ale od začátku věděl, že tam nebudu chtít zůstat natrvalo. To v Chebu bych si to dokázal představit spíš.

Když jsem si pročítal váš plzeňský repertoár, padla mi do oka role v pohádce Bob a Bobek. Prozraďte, jak se cítí herec vašeho věku, když vyjde obsazení Boba a Bobka, v němž figuruje jeho jméno?
Víte, že jsem se na to vlastně těšil?! Bohužel mě minuly hauptky, takže jsem nehrál ani jednoho z králíků. Měl jsem tam několik rolí – Chameleona, Atleta, Číšníka. Šlo tehdy o neuvěřitelný tělocvik, protože jsme měli během představení spoustu převleků. Taková pohádka dá fakt zabrat. Nejzábavnější z mých roliček byl asi Chameleon, v něm jsem se mohl vyřádit. Měl jsem asi dvoumetrový gumový jazyk, kterým jsem škádlil děti v publiku, což bylo samozřejmě hodně vděčné. A navíc jsem si jako bonus mohl občas vybrat i nějakou tu paní učitelku a olíznout si ji. Takže za mě fakt dobrý. (směje se)

Petr Konáš se narodil 2. dubna 1989 v Žirovnicích. Vystudoval Střední průmyslovou školu zeměměřickou, poté pražskou Vyšší odbornou školu hereckou v Michli. Dnes má angažmá v Městských divadlech pražských. V televizi ztvárnil tři výrazné postavy doktorů – v seriálech Ordinace v růžové zahradě 2, Cesty domů a Modrý kód. Zahrál si i v seriálu Krejzovi a jako student ve Zdivočelé zemi. Se ženou vychovávají dceru Ronju.

JIŘÍ LANDA