Co byste prozradila o postavě Jany, kterou hrajete ve svém nejnovějším filmu Štěstí je krásná věc?
Jana je úplně obyčejná venkovská holka. Ale já o ní vlastně nikdy nepřemýšlela jako o samostatné jednotce. Janu vnímám ve dvojici s Čendou, je to dvojice, která k sobě tak nějak neodmyslitelně patří. Jejich spojení a sám fakt, že se našli, jsou vzácné. Jde o lidi bez práce, kteří nejsou nijak vysoce intelektuálně vybavení, ale zato živočišní a opravdoví. Žijí na podpoře, což není chvályhodné, ale jim to nevadí. Za penězi se neženou, nejsou pro ně důležité. Jde jim hlavně o životní pohodu. Jsou sice naivní, ale hodnoty mají postaveny možná správněji než leckterý intelektuál. Umějí žít život tady a teď, radovat se z maličkostí a problémům se zasmát. Spousta lidí chodí k psychologům, ezoterikům a koučům, aby tohle dokázali…

Čím vás oslovil scénář?
Je milý v tom nejlepším slova smyslu. Je to dobře vystavěná komedie, ze které mám jednoduše velmi příjemný pocit. Pro mě byla ve scénáři asi nejdůležitější láska těch dvou. Navíc je děj plný zvratů, takže se ani chvíli nenudíte.

Kde se film točil?
Stěžejní byla vesnička Líšná, kde se netočilo poprvé. Opravdu krásné místo i okolí. Také se natáčelo v Praze v dinoparku, na Vltavě, v luxusním hotelu s výhledem na Hrad. Po dlouhé době šlo o natáčení, kdy jsem s sebou neměla děti a měla na starost jen samu sebe, což jsem si vážně užívala. Důležitý pro mě byl také Karel Zima, který hraje „mého“ Čendu. On je chodící láva energie, ohňostroj, skoro pořád pozitivně naladěný, a i když třeba není, nikoho tím nezatěžuje. Prostě miluje život. A to je krásně nakažlivé.

Znali jste se před natáčením?
Velice málo, vlastně skoro vůbec. Asi před osmi lety jsem točila s jeho dcerou Agátou. Hrála jsem jí maminku a Jiří Langmajer tatínka. Šlo o díl z cyklu Nevinné lži, který se jmenoval Druhý dech. Na jeden natáčecí den s ní přišel i Karel. Tehdy jsme se seznámili, znovu jsme se potkali až teď. Dovolím si říct, že dnes jsou z nás už dobří přátelé.

Zažila jste díky natáčení Štěstí něco úplně nového?
Spoustu věcí. Jsem nadšená, že jsem si mohla zkusit například hurricane factory, což je turbína, ve které se volně vznášíte. To mě naprosto nadchlo. Zespodu na mě foukal velkou rychlostí vzduch, který mě nadnášel, a já poprvé volně létala. Tím se mi splnily mé „létající“ sny. Během natáčení jsem si říkala, že se k tomu určitě vrátím, ale když jsem pak zjistila, kolik to stojí, odpískala jsem to. Prozatím. A jízda autem s Karlem je také docela dobrodružná záležitost. Karel je závodník, takže umí jezdit svižně jak v BMW, tak ve čtyřicetiletém wartburgu. Myslím, že wartburg ho bavil o něco víc. Mně teda jo. Musela jsem ho párkrát roztlačovat. Jednou před kamerou jako Jana, a pak opravdu, když jsme uvázli v poli. To jsem zažila naposledy před dvaceti lety. (usmívá se)

Janin a Čendův pohodový život ve filmu Štěstí je krásná věc změní výhra v loterii. Také pokoušíte občas štěstěnu?
Ani ne. Možná jsem si kdysi občas koupila nějaký ten los, ale nikdy jsem nic nevyhrála, takže v tom už vůbec nejedu. Mě ten risk spíš stresuje. Kamarád mě jednou vzal do kasina k ruletě, a i když jsem se ho po prvních šťastných vítězstvích snažila přesvědčit, abychom šli domů, dokud něco máme, nechtěl. Samozřejmě jsme nakonec všechno prohráli. Ale byla to sranda. Přesto tyhle věci nejsou pro mě. Byla jsem vychována k tomu, abych šetřila, jídlem, vodou, zhasínali jsme, věci jsem dědila po ségře… Necítila jsem nikdy nouzi, bylo jen normální šetřit a vážit si věcí. Konzumní společnost mě taky dohnala, umím utrácet, ale spořivost mám v sobě zakódovanou. Teď si ji budu muset opět připomenout…

Měla jste někdy hluboko do kapsy?
Určitě během studentských let. Nikdy jsem to ale výrazně nepociťovala. Až s odstupem času si uvědomuji, že jsem byla docela skromná. Rodiče mě ale podporovali dostatečně, takže jsem se cítila svobodně. Nechodila jsem třeba do McDonalda na jídlo, ale radši jsem využila tzv. hladového okénka, kde byl burek za dvacku, nekupovala jsem si ani moc oblečení, takže zbylo i na večerní žúrku (párty – pozn. red.). Ale snažila jsem se šetřit. Vlastně mi to nevadilo ani v prvním angažmá v brněnském Divadle Polárka. Můj plat nebyl vysoký a bydlela jsem s kolegy ve studentských bytech. Vždycky jsem měla za zády rodinu, která mě i po škole zásobovala a vlastně zásobuje dary ze zahrádky dodnes. Když se mi začalo dařit, osamostatnila jsem se.

Chodila jste na brigády?
Když jsem studovala v Brně JAMU, byla jsem na brigádě v továrně v Kuřimi, kde jsem přes noc skládala dohromady nějaké součástky. Záhy jsem ale pochopila, že tu nočku po škole nedám. Neudělala jsem snad ani deset procent toho, co ostatní zaměstnanci. Chtělo se mi strašně spát, a jak jsem se udržovala v bdělém stavu, začala jsem mít podivné halucinace. Nevěděla jsem, co je sen a co je skutečnost. Najednou mi z těch součástek před očima vyrůstaly různé kytky a kolem lítaly vrtulníky. Vydělala jsem si dvě stě padesát korun. Pak už mě tam nikdo nedostal. Přes léto jsem jako pravá holka z Hodonína často chodila sbírat višně a meruňky, lozit po stromech mě hodně bavilo.

Pojďme k současnosti, loni jste překročila čtyřicítku – slavila jste?
Tak dlouho jsem přemýšlela, jak a kde udělat oslavu, až jsem si nadělila dárek: poklidnou oslavu doma. Nakonec se žádná velkolepá událost nekonala, ale nijak tím popravdě nestrádám.

Vidím, že máte rovnátka. Ta jste si dala ke čtyřicetinám?
Ano! Krásný dárek, že? Jo, a teď to začne! Nejdřív rovnátka, pak nová prsa, botox, paruka, nalepovací řasy, pak mě nikdo nepozná… (směje se) Ale vážně. Kamarádka přišla na moje představení se svou kamarádkou lékařkou a já během povídání s nimi pochopila, že se s chrupem dají dělat úžasné věci. I s tím mým. Tak jsem se rozhodla pro ty zoubky něco udělat. První týden jsem skoro nemohla mluvit, ale už je to mnohem lepší.

Jak dlouho je už nosíte?
Teprve krátce. Na začátku bych s vámi ještě rozhovor asi nedělala, fakt to bolelo. Stále si na ně zvykám. Měla bych je mít asi rok. Je to ale jedinečné rozmlouvadlo. První den jsem šišlala hrozně, teď už si jenom tak srandovně šlapu na jazyk. Pusu mám svázanou gumičkami, vypadá to jak sliny, tak to radši hned všem vysvětluju, aby si nemysleli, že slintám. Ty gumky stahují čelist k sobě, takže když je sundám, klapačka mi konečně jede jako šicí stroj. (směje se)

Závěrečnou otázkou bych se vrátil k filmu Štěstí je krásná věc, v němž dvojice vyhraje velké peníze. Co byste s takovou částkou udělala vy?
Asi bych si pořídila nemovitost, protože tady v Praze se byty během pěti let vyšplhaly na takové ceny, za které se mi nic pořizovat nechce. Ty ceny jsou fakt šílené. Ráda bych si koupila aspoň nějakou chatu za Prahou, abychom mohli s dětmi vyjíždět do přírody. Pocházím z menšího města, a i když bydlíme v Dejvicích a máme blízko do Stromovky a na Letnou, přece jen je na mě Praha někdy už moc betonová. Určitě bych něco věnovala na dobročinné účely. Záleží, o jak velké peníze by šlo. I teď se snažím všemožně pomáhat, tu a tam odešlu nějakou směšnou částku. Už přes deset let mám „adoptovanou“ indickou holčičku, podporuju Avon pochod, DUHU… Je toho hodně, kde jsou potřeba finance, a vy můžete donátorstvím zachránit i lidský život. To by bylo nad všechny nemovitosti. Určitě bych si ale nechala poradit a řádně vše ověřit. Momentálně vnímám jako palčivé téma životní prostředí, i když to vypadá, že si příroda už našla způsob, jak si od nás na chvíli odpočinout a nadechnout se… No a potom jsou to děti v nouzi, které bychom měli vždy chránit. Ale protože, jak už jsem se zmínila, nesázím, tak mě ani jedna z výše popsaných starostí s největší pravděpodobností nečeká.

JIŘÍ LANDA