Tento článek a mnoho dalších najdete také v magazínu Víkend, který je standardně součástí sobotních tištěných Deníků, nebo právě zde v naší placené webové verzi. Jako předplatiteli se vám odemknou všechny prémiové články na Deník.cz.

Zmíněný komplet je rozdělený do tří alb. První dvě shromažďují povídky, které jste během let publikoval v knižní podobě a pak je sám načetl. Třetí CD přináší to, co jste vytvořil pro děti. Co vám přináší psaní pro děti?
Pro děti jsem se rozhodl psát s pocitem, že nejsem zralý na to, abych měl dospělým čtenářům co říci. První knížkou, vlastně útlým sešitem, se stal poučný příběh Proč malíři nestačí plnovous. Později mi při psaní pro děti pomohla skutečnost, že jsem se stal otcem.

Psaní knih pro děti je dost těžká disciplína. Kterého svého „kousku“ z tohoto ranku si považujete nejvíce?
Tak třeba knížka Tatínku, ta se ti povedla. Ta vznikla, když moje dvě děti Hanička a Honzík vyžadovaly, abych jim před spaním vyprávěl „z hlavy“. Určily si samy téma – třeba hasicí přístroj – a já musel tvořit. Podle tohoto mustru jsem napsal čtení pro děti a poslal je do nakladatelství Albatros. Odpověděli mi, že rukopis není ničím zajímavý. Nechal jsem ho tedy deset let u ledu a pak jsem jim ho poslal znovu s přípisem, že mi i po tolika letech připadá zajímavý. Asi tam došlo k výměně redaktorů, protože knížku po tomto nátlaku vydali. Ilustroval ji Adolf Born a vyšla v několika vydáních.

V podtitulu vašeho kompletu stojí: „Skoro všechno.“ Tak co na něm ještě chybí? Nebo je ten název naopak příslibem vašeho nového literárního skvostu?
Titul byl jediným mým zásahem do práce dramaturgů onoho 3CD. Soubor se měl jmenovat „Všechno“, což se mi nelíbilo, protože chci ještě něco připsat a namluvit. Napsaná je například knížka Povídky a jedna báseň. Až ji nakladatelství Grada vydá, rád bych ji přečetl na mikrofon jako všechny ostatní povídky.

Co se to vlastně ve vás děje, když tvoříte?
To kdybych věděl. Při psaní se střídají pocity uspokojení s pocity nedůvěry. Tu musím pořád zahánět. Když se podaří dialog, při němž se usměju, mám radost. Druhý den si napsané přečtu a škrtám. Divím se, proč je tam tolik zbytečných slov, a odstraním je jako plevel. Škrtat s chutí mě naučil Láďa Smoljak, když byl redaktorem Mladého světa. Vzal tužku a v mé povídce plenil jako divý. Pak řekl: „Podívej, jak to prokouklo.“

Zastavme se u písňových textů. Je fascinující, že nacházíte kouzelné momenty i na věcech, které jsou na první pohled zcela obyčejné. Jak se tvoří magie třeba kolem stožárů vysokého napětí nebo snídaně?
Není obyčejných věcí. Stožáry vysokého napětí už vůbec ne. Vzbuzují obdiv i strach. Od dětství mě fascinují. Narodil jsem se v elektrárně, kam vlastně vedly a kde končily. Byly to samozřejmě nebezpečné věci – zalíval jsem třeba hadicí zahrádku a věděl jsem, že nesmím jít s vodou nahoru, že by mě to zabilo. Taky mi tatínek říkal, když jsme někam jeli vlakem: „Kdyby ses ztratil, jdi po stožárech a vždycky dojdeš domů.“ Proto jsem si říkal, že když jsou mi stožáry tak blízké – a někdy mi připadají i výtvarně krásné, jsou to opravdu nosiči těžkých břemen –, mělo by se to oslavit. Jak jinak než písní. A zmiňovaná snídaně… Když mažete máslo na chleba a uvědomíte si, že se ještě včera někde páslo…

V rozhovoru, který jsme spolu vedli před pár lety, jste říkal, že vaši momentální náladu a pocity vystihuje píseň Jupí, v níž zpíváte, že vždycky jeden jásá a druhý úpí. Jaká píseň by to byla dnes?
Možná písnička Ani k stáru nemám o životě páru. Ve věku, kterého jsem se dožil, už by mě nemělo nic překvapit. Ale opak je pravdou. Nestačím se divit lidské krutosti, něze, lhostejnosti i odvaze.

Spoustu písní jste stvořil ve spolupráci s Jaroslavem Uhlířem, s nímž jste se potkal v roce 1967 v Československém rozhlase. To pracovní souznění, doplňování se, to se u vás rozjelo hned od začátku?
Od první naší společné písničky Strašidýlko Emílek jsem byl neustále překvapován, jak s mými texty nakládá. Slova posvěcená jeho hudbou jako by rozkvetla. Málokdo má takový melodický dar jako on. Naše spolupráce s sebou časem přinesla kamarádství, které vydrželo přes půl století.

Ostatně k témuž roku se datuje i vznik Divadla Járy Cimrmana, pro které jste napsal úplně první hru, jednoaktovku se zpěvy a tanci Akt. Jaký k ní máte vztah? Patří k vašim nejmilejším právě proto, že byla první?
Nepřestávám se divit, že Akt, který jsem napsal, když mi bylo třicet, hrajeme dodnes. Tehdy jsem viděl v pražském Činoherním klubu představení Smočkovy hry Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho. Její humor a atmosféra mi učarovaly. Něco takového napsat, to bylo přání, s kterým jsem na Aktu pracoval. Když ho pak Ladislav Smoček v Malostranské besedě viděl a pochválil, nemusím říkat, jak mi bylo dobře.

Mnohé z vašich povídek či pohádek namluvila plejáda známých osobností, sám jste také skvělý interpret – jak si tahle „činnost“ stojí mezi všemi ostatními, kterým se dlouhodobě věnujete? A který obor svého zaměření považujete za nejdůležitější?
Pro mne jako pro autora bylo vždycky svátkem, když jsem slyšel svůj text v podání herců, které jsem miloval. První byl František Filipovský, když v rozhlase přečetl mou povídku Ruina musí být opředena. V rozhlasové hře To jeli dva ve vlaku se o role podělili Bohuš Záhorský a Rudolf Deyl mladší. V pohádce Krápník a Františka exceloval Josef Kemr. Pokud jde o mě jako o interpreta, myslím si, že bych měl se svými hlasovými schopnostmi zůstat u autorského čtení svých povídek. Tam přidávám autentičnost, můžu posluchači napovědět, jak jsem to myslel, když jsem to psal.

Zvuková podoba literatury a divadla je stejně kouzelná věc…
Ano, hodně posluchačů si ji dopřává před spaním, jiní za volantem. Jednou jsem spěchal z chalupy na divadelní zájezd a zkrátil jsem si cestu úzkou asfaltkou lesní správy. Najednou vidím, že cestu tarasí mohutný vůz s drapákem, který nakládá kmeny napadené kůrovcem. Zastavil jsem a povídám člověku, který to ovládal: „Co s tím uděláme? Já strašně spěchám.“ On se usmál a řekl: „Když mi podepíšete všechna cédéčka s Cimrmanem, tak vám uhnu.“ Měl je v kabině, a tak jsem je podepsal.

Další krásnou kapitolou ve vašem životě je film – coby herec jste účinkoval v mnoha snímcích různých režisérů, na dalších jste spolupracoval jako scenárista i s vaším synem Janem. Vaším posledním společným počinem je film Po strništi bos. Existuje ještě látka, kterou byste rád viděl zfilmovanou?
Existuje, ale mám ještě zakázáno o ní mluvit. O jiném svém úmyslu však mluvit smím. Pracuju na filmové pohádce, ale napsal jsem teprve třetí verzi. Zkušenost s mým synem Janem mi říká, že zápas teprve začíná.

Říkám si, že jste musel mít v životě velkou honičku – byl jste aktivní na mnoha frontách. To vás nedostihla únava?
Cítil jsem to. Bylo třeba něco vypustit, aby mě to nezmohlo. Došel jsem až k zásadě, že dělám jen to, co se beze mě neobejde nebo bez čeho se neobejdu já.

A teď – přivádí vás životní jubileum k ohlížení se za tím, co bylo? Máte to vůbec rád?
Nemám. Rád se na něco těším. Teď už se neskutečně dlouho těším, až budeme my herci stát na jevišti a diváci usednou v hledišti. Momentálně jsem principál nehrajícího divadla.

A co vakcína proti koronaviru? Už jste se nechal bodnout, jak jste v lednu avizoval?
Ano. Už mám v sobě obě dávky. Jsem připraven.

Zdeněk Svěrák
Narodil se 28. března 1936 v Praze. Vystudoval vysokou školu pedagogickou, učitelské dráze ale zasvětil jen čtyři roky. Poté začal pracovat v Československém rozhlase, kde se stal jedním z autorů pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka, v němž vznikla postava nedoceněného českého velikána Járy Cimrmana. V rozhlase poznal hudebníka Jaroslava Uhlíře, svého dlouholetého kolegu. Pro Divadlo Járy Cimrmana napsal většinu her v tandemu s Ladislavem Smoljakem, společně tvořili i scénáře pro filmy, v nichž se objevovali také jako herci (Jáchyme, hoď ho do stroje!, Marečku, podejte mi pero!, Na samotě u lesa, Kulový blesk, Trhák, Jára Cimrman ležící, spící, Nejistá sezona). Sám Zdeněk Svěrák je autorem scénářů pro filmy Vrchní, prchni!, Tři veteráni, Vesničko má středisková, Obecná škola, Kolja, Tmavomodrý svět, Vratné lahve či Tři bratři (posledních pět zmíněných natočil jeho syn Jan, za Kolju získali krom jiného Oscara za nejlepší cizojazyčný film roku 1996). Během osmdesátých let 20. století spolupracoval i s režisérem Vítem Olmerem – zahrál si v jeho filmech Co je vám, doktore? a Jako jed. Od roku 1994 spolupracuje Zdeněk Svěrák s Centrem Paraple, které pečuje o pacienty s poraněním míchy odkázané na invalidní vozík. S manželkou Boženou má děti Hanku a Jana.