Případ mrtvého nebožtíka se natáčel loni v létě. Jaká vzpomínka se vám vybaví, když se do té doby v myšlenkách přenesete?
Především na krásná setkání se skvělými lidmi. Nejen já, ale i všichni ostatní herci máme moc rádi režiséra Miloše Šmídmajera a hrozně rádi s ním pracujeme. To je ostatně vidět i na tom, že v Nebožtíkovi se mu podařilo obsadit vynikající herce i do menších postav, například Evičku Holubovou anebo Aničku Polívkovou. Ale i moji spoluhráči v hlavních rolích byli skvělí. Lukáše Příkazkého znám už od školy, ale s Martinem Pechlátem a Davidem Novotným jsem hrála poprvé – a musím říci, že jsem byla nadšená, jak báječní jsou to lidé jak pracovně, tak i osobně. Moc nás bavilo si při natáčení vymýšlet a přidávat další fórky, z nichž některé tolerantní Miloš přijal a ponechal ve filmu.

Je ve filmu hodně vašich příspěvků?
(smích) Své nápady jsem tam nabízela stále. Hodně z nich neprošlo, ale já se nevzdávala a nakonec se některé přece jenom ujaly. Například že moje postava se jmenuje Lolita Skálová, což mi přijde jako skvělý kontrast. Původně měly ve scénáři figury jenom příjmení a Miloš nám dovolil, aby si každý vymyslel jméno ke své postavě. Takže drsňačka Skálová je Lolita.

Existuje nějaká konkrétní scéna, na niž nezapomenete?
Mám ráda scénu, kde Skálová vezme poručíka Prubnera (David Novotný) na rande, on to ale nepochopí a Skálová postupně tasí všechny své ženské zbraně. Opravdu všechny. S Davidem jsme vymýšleli, jak na to, a moc jsme si natáčení užili. Na Skálové mě baví, jak je taková hodně drsná, vyžívá se v tahání seker z nebožtíků, lámání zubů a podobně. Myslí si o sobě, že je James Bond v ženském vydání, a vyžaduje, aby si to o ní myslelo i okolí. Je to nádherná parodie na podobné typy v nejrůznějších kriminálkách.

Ovšem i vy jste podobný typ drsné ochránkyně zákona hrála v Expozituře a v následném Atentátu. Nevadilo vám, že si vlastně děláte legraci ze své vlastní role?
Tereza Hodačová v Expozituře nebyla až taková drsňačka, měla své pochyby a nejistoty, jenom se ocitla v mezních existenčních situacích, které musela řešit. Ale co se týče parodování svých rolí, s tím opravdu vůbec problém nemám. Právě naopak. Je strašně důležité nebrat se moc vážně a dělat si srandu i sama ze sebe. A to i v běžném životě. Já i moji kamarádi to máme tak, že čím víc jsme na dně, tím víc se smějeme, protože je to nejpřirozenější cesta, jak získat nad situací nadhled a nezbláznit se. Ve chvíli, když se dokážete jakékoliv situaci zasmát, už se vlastně léčíte. Naštěstí někteří moji kamarádi jsou dost nekompromisně vtipní, takže mi vždycky pomůžou. Při natáčení Nebožtíka byl na place dost drsný humor. Nikdo se se mnou nepáral. Ale nenechala jsem se. Je to totiž podobné i mezi sportovci, ty se s vámi taky nemažou. Takže mám trénink. Nedávno jsem třeba přišla na trénink trampolíny a jeden kamarád mi řekl: „Ježíši Hanko, nezhubla jsi…“ a já hned natěšeně: „Jé děkuju…“ Ale on mě usadil: „Vždyť říkám – nezhubla jsi!“ Tak to je klasický příklad sportovního humoru.

Humor je opravdu lék a měli bychom ho užívat v pravidelných dávkách…
Přesně! Humor by měl být všudypřítomný, a když mám možnost s ním pracovat, jsem šťastná. Například mám ráda divadelní představení Moje malá úchylka, které v Rubínu režírovala Adéla Stodolová. Jde také o detektivní parodii, hraju tam holku závislou na orgasmech, a my i diváci si užijeme humor až za hranicemi všeho, co si dokážete představit.

Jaké další pracovní aktivity máte před sebou?
Dotáčím slovenský film Mstitel a v nejbližší budoucnosti mám točit filmovou komedii s režisérem Vojtěchem Moravcem s pracovním názvem Matky. A na co se hodně těším, je premiéra česko-švýcarského filmu Ztraceni v ráji, který jsme vloni točili napůl u nás a napůl v Curychu. Dělala jsem ho s režisérkou Fionou Zieglerovou a jeho příběh má hodně zajímavé téma vykořeněnosti člověka v cizí zemi, což důvěrně zná většina emigrantů. Něco trošičku podobného jsem zažila i já, protože často jezdím do Ameriky a setkávám se tam nejen s lidmi, kteří utekli před komunisty, ale i s těmi, kteří do Států odešli v poslední době a žijí tam zcela dobrovolně. Dokonce i já sama jsem jednu chvíli uvažovala o tom, jestli nemám za velkou louží zůstat, a tím zcela změnit svůj život, a musela jsem si v hlavě zpracovat, že ať dělám, co dělám, Čechy jsou můj domov, a pocit, že nikam nepatřím, je dost šílený.

Do Ameriky jste se vydala, abyste prorazila v Hollywoodu?
(smích) Takhle jsem to nikdy neměla. Spíše přišlo období, kdy jsem cítila, že potřebuju radikální změnu. Měla jsem tady dobrou práci, kamarády, svůj život, na první pohled mi nic nescházelo, jenomže já se začala cítit divně. Vyhořele. Najednou už mě to moc nebavilo. Do toho jsem se rozešla s přítelem, což mi taky příliš nálady nepřidalo. A pak moje kamarádka jela do Ameriky na workshop a to mě zaujalo, protože vzhledem k mé tehdy mizerné angličtině to znělo dost šíleně. A tak jsem se „hecla“, sbalila si kufry a odjela tam na dva měsíce. Potom jsem si nechala udělat pracovní víza a začala jsem pendlovat mezi Čechami a Amerikou. Zjistila jsem, že tamní workshopy, kde jsou herci z celého světa, a vůbec poznávání jiného stylu života, mi hodně dává. A pak jsem nějak přišla k vlastní americké manažerce, která mě začala posílat na castingy, z nichž vznikly roličky například v reklamě nebo v seriálu a vyvrcholilo to tím, že jsem v létě točila dva a půl týdne na Islandu americký film s pracovním názvem Beast. Takže nakonec mi moje návštěvy Ameriky přinesly spoustu dobrých věcí. Ale ráda se vracím zpátky domů.

JIŘÍ RENČ