První a zatím jedinou téměř kompletní lebku vyhynulého druhu Sahelanthropus tchadensis (česky Sahelský člověk z Čadu či odborně Sahelantrop čadský) se podařilo objevit 19. července 2001 v poušti Djourab na západě středoafrické země Čad. Vědci se zprvu domnívali, že jde o hominina, tedy našeho dosud nejstaršího známého předka. Počáteční analýzy totiž naznačovaly, že Sahelantrop chodil vzpřímeně a jeho rysy se podobaly lidoopům i lidem.

Příliš málo dochovaných indicií

Všechny závěry se však opíraly právě jen o tu jednu lebku, k níž antropologové dohledali v období od července 2001 do března 2002 ještě několik úlomků spodní čelisti a čtyři samostatné zuby.

Lebka svými anatomickými rysy potenciálně naznačovala, že daný primát mohl mít vzpřímenou páteř, takže pravděpodobně trávil část svého času chůzí pouze po dvou nohách. Také nalezené malé zuby vypadaly spíše jako lidské než jako opičí. Pozdější rekonstrukce tyto hypotézy podpořila. 

Jiní vědci však tvrdili, že toto samo o sobě není dostatečným důkazem k tomu, aby se dal Sahelantrop jednoznačně klasifikovat jako dvounohý hominin, tedy jako primát představující přímého lidského předka. Podle nich mohlo jít příbuzného hominida, ale ne o rod, jenž by byl součástí lidské vývojové linie.

Přibližně v tutéž dobu a na témže místě, kde vědci objevili lebku, tedy na jednom z úseků lokality Toros-Menalla v čadské poušti Djourab, měl být nalezen také fragment levé stehenní kosti. Ten se ale v roce 2004 bohužel ztratil poté, co ho začal zkoumat jiný výzkumník, který na něj prý náhodou narazil. Objev stehenní kosti tak nebyl nikdy oficiálně potvrzen a publikován.

Spor o "předka"

Antropoložka Aude Bergeret-Medinaová a její vedoucí paleoantropolog Roberto Macchiarelli z Poitierské univerzity ve Francii nakonec opřeli svou analýzu o dochovaná měření a fotografie stehenní kosti a tento týden zveřejnili závěr, podle nějž Sahelantrop do lidského rodokmenu nepatří.

"Podle našich analýz postrádá fragment stehenní kosti jakoukoli vlastnost, která by odpovídala pravidelnému pohybu po dvou nohách," uvedl ve svém příspěvku, publikovaném v Journal of Human Evolution, Macchiarelliho tým. "Jestliže tedy existují přesvědčivé důkazy o tom, že Sahelantrop čadský patřil ke kmenu homininů, pak již nelze vzpřímenou chůzi po dvou nohách považovat za podmínku k zařazení do homininí vývojové větve."

Jak ale upozorňuje server Science Alert, další práce od jednoho z autorů původních studií o Sahelantropovi, která ještě neprošla odborným hodnocením, to popírá a argumentuje, že stehenní kost má tvrdý vrcholový hřeben, což podporuje hypotézu o vzpřímeném postoji.

A aby to bylo ještě složitější, ozval se i paleontolog Martin Pickford z francouzského Národního přírodovědného muzea, jenž vznesl otázku, zda zmíněná stehenní kost patří vůbec Toumaïovi, nebo alespoň nějakému jinému příslušníku druhu Sahelantrop.

Možná šlo o předka šimpanze

Ostatní vědci zainteresovaní na tomto výzkumu se podle Science Alert přiklánějí spíše k tomu, jak stehenní kost vyhodnotil Macchiarelliho tým. "Před deseti nebo dvanácti lety jsem si prohlížela fotografie nálezů a bylo mi jasné, že se více podobají šimpanzi než jakémukoli homininu," řekla titulu New Scientist paleontoložka Madelaine Böhmeová z Tübingenské univerzity, která se žádné studie neúčastnila. 

Podle analýzy molekulárních rozdílů v DNA se lidé ve svém vývoji rozešli se dvěma existujícími druhy šimpanzů (šimpanzem učenlivým a šimpanzem bonobo), jež zůstávají našimi nejbližšími existujícími příbuznými, asi před šesti až osmi miliony let. Jediný další fosilní důkaz možného hominina z té doby je druh Orrorin tugenensis, jehož ostatky byly v roce 2000 objeveny v pohoří Tugen Hills na západě Keni.

Macchiarelliho tým porovnal fotografie částečné stehenní kosti z Čadu s obdobnou kostí Orrorina a zjistil, že mezi nimi existují rozdíly minimálně na úrovni druhů. Podobným způsobem zkusil porovnat kosti Australopitéků, moderních lidí a goril a došel k závěru, že nalezené rozdíly svědčí o tom, že způsob pohybu Orrorina tugenensis a Sahelantropa čadského se také lišil.

Tým proto nyní zastává hypotézu, že Sahelantrop představoval předka linie, která se dále nerozvíjela - nějakého rodu primátů, jenž později vyhynul. V této souvislosti poukázal také na to, že malé zuby zmíněné v původních studiích o Sahelantropovi svědčily podle některých vědců nikoli o tom, že jde o lidského předka, ale spíše o tom, že lebka patřila samici primáta. 

Přesto však Sahelantrop představuje podle Macchiarelliho týmu mimořádný objekt výzkumu, protože vybízí k fascinujícím otázkám, kudy skutečně prochází hranice lidského vývoje a podle čeho se má určovat, co přesně dělá z primáta člověka.

"Kde a za jakých okolností vznikla v Africe demarkační čára, od níž se začal odvíjet vývoj lidoopů, kdy, jak a proč byla neodvolatelně stanovena, to jsou důležité otázky, jež nebyly dosud zodpovězeny a měl by se jimi zabývat další výzkum. K nalezení odpovědí však budeme potřebovat mnohem více fosilií," uzavírá tým.