Puberta může být skvělá

Z dítěte se stává dospělý, vybírá si zaměstnání, směr, životní náplň. Zároveň je to stále to stejné dítě, které ale už zodpovídá samo za sebe,“ konstatuje ve své knize Emoce – jejich vývoj a regulace v průběhu života psycholožka Iva Poláčková Šolcová působící v Psychologickém ústavu Akademie věd ČR.

Mladý člověk se lustruje otázkami „Kdo jsem?“, „Kdo bych mohl být?“, „Co mě činí mnou?“, „Jsem to ještě já?“, „Jaké jsou moje cíle?“ a je hádankou jak pro sebe, tak pro své okolí. Adolescenti, jak stojí dále v knize, přemýšlejí a hypotetizují, co si o nich myslí ostatní. Intenzivně prožívají komentáře ostatních na jejich adresu, stejně jako nevyžádané i vyžádané rady o tom, jak mají naložit se svým životem.

Šárka Francírková: Nejhorší je cítit dusno a nevědět, o co jde

„Vše je významné pro to, kým se cítí být a kým by v ideálním případě chtěli být, jak by chtěli být vnímáni,“ píše Iva Poláčková Šolcová, která má sama dvě dospívající děti. Když jsem se jí na puberťáky zeptala, shrnula odpověď slovy: Je s nimi sranda. „Je strašně zajímavé je poslouchat. To, co se jim děje v hlavě, o čem a jak přemýšlejí, je pro mne osobně neobyčejně inspirativní, poutavé a intenzivní,“ říká psycholožka.

Jaké dítě doma máme

„Puberta se dá zvládnout. Já ji vnímám jako skvělé období,“ připojuje se další psycholožka Vlaďka Bartáková, která na téma puberty pořádá přednášky pro rodiče. Zároveň má s pubertou v současné době i přímou zkušenost.

Doma má čtyři syny: šestnáctiletého, třináctiletého, jedenáctiletého a pak ještě šestiletého. „Pokud nám dříve, když děti byly menší, něco uteklo, nenašli jsme třeba způsob, jak s nimi dobře mluvit, máme šanci teď. Je to takový čas pro reparát,“ tvrdí.

Ideální je zjistit, jaké dítě doma vlastně máme. Podle osobnostní typologie (takzvaná typologie BMTI, která vyplývá z vrozeného temperamentu a nastavení osobnosti) existují čtyři typy dětí.

Takzvaní srdcaři, harmonické děti, které potřebují harmonické vztahy, hezkou komunikaci, v každém vidí jedinečnost. Druhým typem jsou děti, které mají rády věci na správném místě, opravují naše chyby, malují věci podle předlohy, mají rády plány a rituály.

Třetím typem jsou děti, které chtějí mít kontrolu nad tím, co dělají, rády o věcech rozhodují samy, pídí se po zákonitostech. A pak tu máme ještě děti, které jsou akční a živé, žijící tady a teď, věci řeší rovnou bez velkého přemýšlení.

Budiž (umělé) světlo: Jaký má ale vliv na děti?

Puberta je dobou konfliktů, ať chcete, či ne, může jich být hodně, ale taky málo. Když své děti nutíme, byť nevědomky, žít v něčem, co jim nevyhovuje a v čem jim není dobře, nabíháme si do obřích konfliktů. Například pokud po někom, kdo je akční, neustále chceme, aby byl v klidu. U puberťáka už ale opravdu nelze přehlédnout, jaký je.

„Pokud ho nutíte do situací, které mu nejsou komfortní, nehodí se k jeho osobnostnímu typu, tak vám v pubertě dá sežrat svou totální uzavřeností, že tudy teda cesta opravdu nevede,“ říká Vlaďka Bartáková. Moudrá není ani neustálá kritika a upozorňování na chyby.

Co se děje v těle

Puberta je dokonalý vývojový úkol, kterým si musí projít každý. Z biologického hlediska se to má tak, že mozek v této době dostává ohromně zabrat. Od narození generuje miliardy synapsí (spojení dvou neuronů, mezi nimiž se přenášejí informace) a postupně propojuje různé oblasti, všechno se vším. Nejvíce těchto spojení vzniká mezi druhým a třetím rokem.

Hlavní úkol puberty, což je přibližně mezi desátým a dvacátým rokem, je se v té změti spojení zorientovat a mozek „pročistit“. Jak si můžeme přečíst v knize nazvané Uvnitř: Průvodce hlubinami mozku (v českém překladu předloni vydaná kniha, která vzešla ze spolupráce neurovědců, filozofů a psychologů a je určená pro děti a jejich rodiče): máme si představit zahradníka, který v hlavě prořezává větve.

Když jsou malé, baví děti mnoho věcí, pro všechno se nadchnou. Kolem desátého roku začne ale mozek, jak bylo řečeno, odkládat dovednosti, které mu nejsou k užitku. V některých oblastech mozku tak zmizí až 70 procent vzniklých spojů. V důsledku tohoto procesu se v pubertě stáváme sami sebou, nacházíme svoji identitu.

„Rodiče jsou často naštvaní, že jejich dítě chodilo třeba pět let na gymnastiku, dřelo, bavilo ho to, stálo to spoustu peněz a pak ze dne na den je s gymnastikou konec,“ popisuje častý scénář psycholožka Bartáková. Podle ní ale není všem dnům konec. Dítě může třeba po dvou letech takové pauzy objevit parkour (překonávání překážek v terénu) a využít u nové aktivity pohybovou zdatnost natrénovanou z gymnastiky.

Škola není nepřítel. Ale aktovky bývají těžké pořádně

Další důležitý poznatek je, že teprve v pubertě se různé části mozku pořádně propojí. „Mozek dospívajícího můžeme přirovnat k velkému symfonickému orchestru, který ještě není na sto procent sehraný,“ dočteme se v ilustrovaném průvodci po lidské mysli. „A aby toho nebylo málo, dirigent ještě nedorazil.“ Tím dirigentem je myšlen přední mozek.

„Není divu, že adolescenti bývají impulzivní nebo neobratní v myšlení a v chování… jejich mozek je, řekněme, ve fázi výstavby,“ stojí v knize.

Přední mozek řídí a shromažďuje informace z ostatních částí mozku. Má na starosti rozhodování, jednání, abstraktní myšlení a emoce. Díky němu víme, co budeme dělat zítra nebo za měsíc. Pomáhá nám zorientovat se ve složitých situacích, rozpoznat co je správné, co špatné.

V této době se také tvoří silnější spojení mezi hipokampem (centrem paměti) a čelním lalokem. V čelním laloku se nachází centrum usuzování, uvažování, rozumu a vůle.

Přední mozek se také během puberty musí propojit s amygdalou (amygdala je stará část našeho savčího mozku), sídlí v ní strach a vztek. Díky tomu, že se amygdala propojí s „racionálním“ předním mozkem, dokáže pak člověk pochopit, že všechno má rub i líc nebo že je dobré někdy počítat do pěti, než něco řekneme.

Kluci v moci testosteronu

Specializací Vlaďky Bartákové jsou odlišnosti mezi holkami a kluky. Odlišné hormony, které se v jejich těle začnou zvedat, ovlivňují to, jak se cítí, co chtějí a potřebují. Hormony vyvolávají různé nálady a emoce. „Je to tak intenzivní fáze, že ještě na začátku dvacátého století ji někteří vědci považovali za nové zrození,“ dočteme se v průvodci.

U kluků se kolem desátého roku extrémně zvedá mužský hormon testosteron, který přináší touhu po moci, vlivu, výkonu. Zjednodušeně řečeno testosteron říká: „Dělej, dokaž, že jsi dobrý.“

Kluci jsou proto pod velkým tlakem. V pubertě navíc úplně nemohou ovlivňovat svůj svět, což by testosteron chtěl. Jsou konfrontováni s tím, že jejich moc je velmi omezená. Jejich rozhodování často závisí na dospělých. K tomu se jim ještě zvedá hladina hormonu vezopresin, který je teritoriální.

Děti musí pochopit, proč jíst zdravě. Podívejte se na jídelníček od specialistky

U synů tak během puberty vidíte zvýšenou potřebu vlastního prostoru, například že chtějí vlastní pokoj nebo alespoň závěs rozdělující pokoj na polovinu, kam nikdo neuvidí a nebude chodit. Objevuje se ale zároveň i emoční potřeba: „Dejte mi pokoj, nechte mne být, chci být sám“. „Všimněte si, co často dělají: nasadí si kapuci do tváře, sluchátka a schovají se,“ upozorňuje Vlaďka Bartáková.

Chlapcům se během puberty změní také vnímání výrazu ve tvářích ostatních lidí. Neurovědci přišli na to, že byť se na své dítě rodič usmívá a má milý výraz, mozek patnáctiletého kluka vnímá jeho tvář mnohem agresivněji. Až tak, jako kdybyste na něj cenili zuby. Taky se jim mění spánkový rytmus. Začnou usínat později a nebudou ráno schopní vstát. Mozek se jim zapne až kolem desáté dopoledne. To už ale musejí dvě hodiny sedět ve škole.

„Když to shrnu, tak je jdeme ráno vzbudit v úplně nesprávný čas, posíláme je na místo, které si nemohli vybrat, v naší tváři čtou agresi. Jejich reakce je pak buď někam se schovat, anebo jít testosteronově do protiútoku. A teď je na nás, rodičích, pochopit, že to není na pár facek,“ shrnuje psycholožka.

Holky: chtít být jinde, ale pak se vrátit

U dívek se během puberty zvedá vlna estrogenu, ženského pohlavního hormonu. Dívky chtějí v tuto dobu někam patřit, opustit své původní hnízdo. Ve škole či jinde vznikají holčičí koalice. Strašně je bolí, když cítí zradu. Určovat, co je důležité a co ne, začnou kamarádky, youtuberky nebo filmové či knižní hrdinky. U nich hledají nově oporu. Chtějí být jinde než doma. Ale když je to venku náročné, potřebují se vrátit zpátky domů, do vaší náruče.

Estrogen říká i toto: Staň se přijatelnou v té verzi, v jaké jsi. Staň se ženou. Najdi svoje místo. „A do toho se dívají do zrcadla a vidí desetinásobně víc všechny nedokonalosti,“ nastiňuje holčičí proměnu Vlaďka Bartáková. A další požadavek zní: Staň se přijatelnou pro mužský svět, což je těžký úkol.

Estrogen chce, aby byly viděny, slyšeny a přijaty. V tuto dobu proto potřebují dívky slyšet, že je vše v pořádku, že vypadají dobře, že jim to sluší, že mají třeba hezké vlasy, nebo že se umějí hezky oblékat.

Pišme zase rukou! Mozek vám bude vděčný

A pozor, tato sdělení dívky víc uvěří spíše svým otcům než matkám. Dívky se mnohem snáze stanou samy sebou, když budou z toho úplně odlišného mužského světa přicházet informace, že jsou fajn takové, jaké jsou. Otcovský úkol je přivést své dcery do mužského světa.

A nesmí zároveň z jejich úst zaznít nic ironického: žádné posměšky, řeči typu „ať už nejí tu další koblihu, protože jinak jí naroste zadek“. Když takové věty přicházejí od otce, může to s dcerami hodně zamávat, včetně možného vzniku poruchy příjmu potravy.

„Je třeba dcery podporovat a oceňovat je a u toho snést, že dcera bude během našich podporujících slov dávat oči v sloup. Musíme se smířit s tím, že v této době neřekne: Díky, táto, přesně tohle jsem potřebovala slyšet,“ upozorňuje Vlaďka Bartáková.

Kde plane srdce

Samozřejmě, některé své reakce by se děti měly naučit kultivovat, ale vždy se jim to nemusí podařit. A ještě jedna věc: ve starém mozku se v této době metaforicky „vypíná“ pohled na svět a věty typu „to je super“, „to je fajn“, „to je hezké“. A naopak se aktivuje „to je špatně“, „nelíbí se mi to“, „nebaví mě to“.

„Oni se fakt nemají dobře, rostou, mění se, zapadají do nových vztahů, narážejí na stejnou testosteronovou či estrogenovou bandu svých vrstevníků. Rodič toho má někdy plný zuby, má pocit, že už jsou děti velké, že už na ně můžeme leccos naložit. Musíme ale počítat s tím, že se v nich děje tento proces a že je psychicky i fyzicky náročný,“ dodává Vlaďka Bartáková.

Velmi náročná je byla pro adolescenty současná doba, kdy se nemohli s vrstevníky vídat jako dřív. „S lockdownem přišli o mnoho předtím dostupných zdrojů osobní pohody. Ztráta možnosti osobních kontaktů je pro jejich vývojový úkol stávat se sami sebou velká rána,“ upozorňuje Vlaďka Bartáková.

Nesnažte se bavit děti pořád. Klidně, ať se chvíli nudí, radí psycholožka

Teď s kolegy z terapeutoven zaznamenala velký nárůst klientů mezi dvanáctým a osmnáctým rokem, kteří se potýkají s příznaky vnitřní nepohody: sebepoškozováním, poruchami příjmu potravy, pocity, že život nemá smysl…

Kromě vrstevníků děti ale stále potřebují i rodiče. Ideální je trávit s nimi čas jeden na jednoho: jeden rodič, jedno dítě. Rodiče by měli projevovat zájem o to, čemu se dítě věnuje a co ho baví. Pokud tedy potomek hraje třeba šachy, měli bychom se čas od času objevit na turnaji, a byť nás šachy nebaví, pokusit se porozumět tomu, co na nich baví naše dítě. Ocenit jejich úspěch či nadšení. To nás sblíží.

To samé platí i u počítačových her, jízdě na koni či u fotbalového zápasu. „Všude tam, kde dítěti plane srdce, u toho bychom společně s ním měli být,“ uzavírá Vlaďka Bartáková.