Rodák z Hustopečí vystudoval několik hudebních oborů. Poté pár let obohacoval havlíčkobrodskou kulturu svými neotřelými nápady, coby sbormistr smíšeného pěveckého spolku Jasoň. Teď je jeden z mála lidí na světě, kterým se podařilo dostat na Královskou švédskou akademii ve Stockholmu.

Nyní studujete ve Švédsku, jak se tam máte?
Báječně, jako asi každý, kdo někam vyjede studovat. Je to kouzelné období, kdy je člověk oproštěn od běžných domácích starostí a může se zcela koncentrovat na to, co ho zajímá.

Mohl byste popsat, jak ve Švédsku slaví Vánoce?
Je to podobné jako u nás - od tradice čtyř adventních nedělí až po vánoční stromek. Místní specialitou je svatá Lucie – 13. prosince jsou k vidění průvody dívek oděných v bílém rouchu, každá se svíčkou v ruce. V čele je pak „velká“ Lucie s věncem svíček kolem hlavy. Místní Ježíšek se jmenuje Tomte a je to velmi osobitá kombinace tajemného lesního skřítka a mírumilovného Mikuláše.

Nedělalo vám problémy naučit se švédsky?
Měl jsem slibný start, ale pak se objevilo na obzoru tolik zajímavých hudebních výzev, že jsem uložil učení švédštiny dočasně k ledu. Občas je to problém, ale obecně tu všichni mluví dobře a rádi anglicky. Švédština je ovšem úchvatný jazyk, velmi by mě lákalo se do něj naplno ponořit.

Co děláte, když právě nestudujete?
Bydlím na okraji ekoparku u mořského pobřeží, takže se s chutí toulám tam. Město mě příliš neláká, ač je docela zajímavé. Drancuji knihovny nabité skandinávskou hudbou, chodím se dívat na zkoušky místních orchestrů, mám tu i svůj sbor. Je těžké nestudovat naplno, když je to tu tak inspirativní!

Je něco, co vás na tamní kultuře a lidech nejvíce překvapilo?
Například po ulicích chodí mimořádná koncentrace dívčin, ale i mužů, které můžete rovnou vyfotit do módního časopisu! Všichni totiž až extrémně dbají na to, aby byli originální, osobití a dobře vypadali. Stockholm je ostatně kolébka designu. Ovšem, ačkoli jsou všichni velmi přátelští, pod tuto vyparáděnou slupku neradi nechávají někoho nahlížet. Na pověstném severském chladu tak něco bude…

Odjel jste studovat na Královskou švédskou akademii, kam se jen tak někdo nedostane. Mohl byste popsat, co přijetí na tuto prestižní školu předcházelo?
Musel jsem projít přijímacím řízením, které mělo několik kol. Bylo nutno se dostavit i osobně do Stockholmu, aby si mohli každého proklepnout ze všech stran včetně práce s živými sbory. Taková sborová maturita.

Vzpomínáte na své působení v havlíčkobrodském Jasoni?
To se nedá zapomenout! Myslím, že bez zkušeností nabytých v tomto sboru bych ve Švédsku ani nebyl…

Sbor jste vedl šest let, jak byste své působení v něm zhodnotil?
Sbor, který měl hlad po nových myšlenkách, se potkal se sbormistrem, který měl chuť experimentovat. Právě to odstartovalo řetěz mimořádných zážitků, které byly obohacující pro obě strany a věřím, že i pro publikum.

Do pěveckého sboru jste přinesl novátorské myšlenky. Bylo těžké je prosadit?
Vlastně jsem si chodil do Jasoně hrát. Se stejným zaujetím jako malé děcko, jenom místo báboviček byly noty. A taková myšlenka se prosazuje lehko – kdo by netoužil vrátit se na pískoviště mezi partu bezstarostných nahatých capartů?

Z této doby máte jistě mnoho zážitků, které vám ulpěly v paměti. Vzpomenete si na nějaký, který byl obzvlášť významný právě pro vás?
Jednou mě Jasoňáci dostali. Během zkoušky v kostele ke mně z ničeho nic přistoupil pošťák. Byl opravdovej, v uniformě, se všema lejstrama a razítkem. A že má pro mě zásilku. Ležely tam dvě pravé pošťácké bedny! Plné darů, přímo od Ježíška z Betléma. A já tomu uvěřil! Ve skutečnosti to všechno nastražili lstiví sboristé.

Vystudoval jste dirigování, sbormistrovství, hru na klavír, ještě ke všemu zpíváte. K čemu máte nejblíže?
Všechno se to prolíná a jedno ovlivňuje druhé, momentálně mě nejvíc bere orchestr – je to organismus, který tepe zase úplně jinak než sbor. Velká výzva!

Jednu sezonu jste též působil v Národním divadle jako korepetitor. Jaké bylo podílet se na představeních zlaté kapličky?
Obecně je to samozřejmě povznášející pocit, ale při reálné práci „na place“ nikdo na zlatou kapličku nemyslí. Umění je tam každodenní dřina vyžadující velké nasazení a trpělivost. Člověk je malým kolečkem ve velkém stroji a je třeba pracovat dobře. Není nic snadnějšího než takové kolečko vyměnit.

Michale, máte obrovský hudební záběr, co vy sám vlastně posloucháte?
Po letech různých mnohožánrových zálib teď poslouchám téměř výhradně klasiku. Je to obrovská fascinující fůra hudby, z níž znám jen několik zrnek a nepřestávám žasnout, co se v ní ještě skrývá. Kromě toho ovšem nedám dopustit na folklór.

Poodkryl byste vaše plány po ukončení studia ve Švédsku?
Vše je v pohybu. Zbývají mi ještě dva roky dirigentských studií na pražské AMU, ale objevují se zajímavé nabídky na absolvování těchto dvou let ještě někde venku. Ovšem o budoucnosti moc nepřemýšlím, hlavní je pro mě každodenní práce na sobě samém, věci přijdou v pravý čas.

Neplánujete se vrátit do Havlíčkova Brodu?
Kdoví? Ovšem jedno je jisté - bez Vysočiny a lidí, které tam mám, si svůj život snad ani nedokážu představit.

Kdo je Michal Hájek
Narodil se v roce 1982 v Hustopečích. První klavírní krůčky učinil v havlíčkobrodské ZUŠ pod vedením Miluše Vokáčové. Ve studiu klavíru pokračoval na Pražské konzervatoři. Absolvoval ji v roce 2003. Na téže škole studoval rovněž obor Dirigování, který v roce 2007 zakončil absolventským koncertem se Symfonickým orchestrem Pražské konzervatoře. V témže roce obdržel bakalářský titul v oboru Sbormistrovství chrámové hudby na Univerzitě Karlově v Praze. Studuje také dirigování na Akademii múzických umění v Praze. Od roku 2003 vedl po dobu šesti let havlíčkobrodský Jasoň. V současné době studuje na Královské švédské akademii ve Stockholmu.

Michaela Kasalová