Tak zní plný titul zajímavé knihy, kterou městská samospráva vydala vlastním nákladem v závěru uplynulého roku k 10. výročí povýšení obce na město.

Autoři Petr Adam, Anna Horáková a Václav Fidler v úvodu poznamenávají, že ždíreckou pamětní knihu, dnes uloženou ve Státním okresním archivu v Havlíčkově Brodě, obecní kronikář a řídící učitel Antonín Kolář nepsal formou denních záznamů, jako tomu bylo v Chotěboři, ale tvořil coby retrospektivní zápisy.

Opravy omylů

Právě proto některé události, názvy a jména Kolář zachytil nepřesně. Příkladem mýlek dejme tomu je kronikářův záznam, že 26. října 1944 do Přibyslavi přicestovalo autobusem dvanáct partyzánů pomstít smrt generála Vojtěcha Luži. Jak známo, vůdce domácího odboje zastřelili přibyslavští četníci ve vsi Hřiště 2. října 1944.

Pravda je ovšem taková, že partyzáni pod velením generálova syna Radomíra do Přibyslavi nepřijeli, ale došli dlouhým pochodem až z Daňkovic u Sněžného, a nikoli dva měsíce po zabití generála, ale za 24 dny. Ždírecká kronika dále uvádí, že po odplatě „zase odejeli”, partyzáni se však ke svému oddílu vrátili opět vyčerpávajícím celonočním pochodem. Autoři současného vydání Pamětní knihy obce ždírecké podobné kronikářovy chyby (až na tuhle přibyslavskou) opravují a glosují.

Na škodu není ani neproškrtání všeobecných historických faktů, které se Ždírcem přímou souvislost neměly. Ukazuje se tím komplexnost dějin.

Vedle sebe tak stojí informace, že okupační režim povolal 29 občanů Ždírce k pokutám do Hlinska, že neodevzdali husy, kachny a krůty, a řádek pod tím bez vazby na tyto válečné přečiny zaznamenává průlom fronty v Dukelském průsmyku.

Proč bylo posunuto nádraží

Čtenáře přece jen víc zaujme dění ve Ždírci. Například osud čísla popisného 25. Byl to hostinec, který si Václav Pelikán postavil v roce 1870 v době stavby železniční dráhy v blízkosti již vykolíkovaného nádraží. Stavební inženýři však bydleli a stravovali se u hostinského Tůmy a ten je podplatil, aby nádražní budovu v rozporu s plány posunuli tam, kde si novou hospodu vybudoval právě Tůma. Meteorologickou informací zase je, že v noci na 28. září 1936 ve Ždírci napadlo 10 cm sněhu, na bílém koni tak přijel sv. Václav.

Črty charakterů lidí

Ždírecký kronikář popisoval nejen podobné události, ale také načrtával lidské charaktery. Obecního strážníka a ponocného Jana Coufala vypodobnil jako muže neumějícího číst a psát, ale dobrého počtáře a konzumenta alkoholu: „Piva nepil a nekouřil, zato šňupal a pil půl litru kořalky denně, někdy i více”. Napálit se prý dal jenom jednou - když zatkl mladíka a odvedl ho do obecní šupky v hasičské zbrojnici, vazebně zadržený vyběhl a v šatlavě zamkl ponocného.

V podobných příbězích je Pamětní kniha obce ždírecké nejčtivější. Naopak mrazí soupiska 23 občanů, kteří přišli o život při bombardování Ždírce 9. května 1945.

Publikace obsahuje i dobové fotografie, včetně nejstaršího leteckého snímku z roku 1946, na něm jsou i rok po náletu patrné hluboké krátery po bombardování obce v den jejího osvobození.

Ivo Havlík