Pod názvem Bílá vrána, v originále Bialy kruk, ho napsal Andrzej Stasiuk (narozen 1960). Knihu v češtině vydalo nakladatelství Paseka. Autor popisuje putování pětice mužů v Kristových letech po polských Nízkých Beskydech. Dlouhý výlet pro některé z nich znamená útěk před realitou, pro další se stává výpravou osudovou. Když jeden z nich při rutinní kontrole zabije pohraničníka, dobrodružství dostává existenciální rozměr. Dějištěm jsou liduprázdné hory zapadané sněhem, ve hře pak základní lidské hodnoty.  Knižní hlídka týdeníku Salon uvedla, že Stasiuk patří ke generaci emancipovaných autorů z postkomunistických zemí, jež nemá žádné mindráky ze zbytku světa a současně zůstává tvorbou spojena se svou lokalitou.

Vybrala obecnou češtinu

Martina Bořilová vystudovala polskou a německou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. „Studium bylo dvouoborové, potřebovala jsem tedy druhý jazyk k němčině. Vybrala jsem si polštinu, neboť přijímací zkouška byla téměř bez jakýchkoli jazykových nároků. Po stážích v Krakově mi začala být bližší polština, takže jsem u ní už zůstala," řekla tlumočnice. Na otázku, v čem tkvěl překladatelský oříšek, odpovídá: „Asi ve výběru správné jazykové vrstvy. S ohledem na charakter hrdinů jsem vybrala obecnou češtinu. Čechům je tato vrstva blízká, Moravané k ní mají výhrady, někdy i averzi a při četbě si na ni musejí zvykat."

A čím příběh mladou překladatelku zaujal? – „Stasiuk je hledač a melancholik, což je mi blízké. Tomu odpovídá i skladba knihy – četné reminiscence, návraty do dětství, dějové odbočky, úvahy, ale také vtip a ironie. Takový pokus o hledání smyslu života; příběh o pokoušení osudu, když už hrdinové vědí, že pro ně život, který žijí, valný smysl nemá," odpovídá Bořilová. Potvrdit tento názor například může výpověď jednoho z pětice mužů, kteří se pro hloupé zabití stali psanci neprostupných hvozdů Nízkých Beskyd: „Jako by vlak patřil jen nám, byl přistaven pro nás jako spása nebo past, tak jako ve snu, ve kterým události a věci jsou vždycky dvouvrstvý, láska se mění v odpor a útěk nikdy neoddálí pronásledování. Ústa jsme si vyplachovali větrem. Jednotlivý vločky chladily jazyk. Vlastně jsme byli připraveni zůstat. Kdesi uprostřed země, uprostřed temnoty, v náhodným místě. Ten souhlas připomínal souhlas se snem nebo s ukrytým, utajeným smyslem událostí."

Stasiuk se narodil ve Varšavě, ale žije v horské vsi Czarne. Do rodného velkoměsta se nemíní vrátit. „Už bych nedokázal žít v žádném městě. Když jsem naposledy byl ve Varšavě, něco mně nesedělo. Pak jsem pochopil, že tady na vsi něco nemáme. Reklamy. To celé vizuální smetiště. Tady nikdo neznásilňuje naše smysly. A tam jsi pořád atakován tím ohromným kurevstvem na zdech," říká spisovatel, který podle svých slov knihy píše pro touhu dovědět se, co bude na jejich konci.

Ivo Havlík