Naposledy se spolu viděli ve čtvrtek 20. prosince. V nemocničním pokoji.

Osudové setkání

S rodiči a sestrou vyrůstali bratři Čáslavští v domku a  malém hospodářství v Lipnici nad Sázavou. A právě tam se Karel Čáslavský, a to osudově, jak už to tak bývá, potkal s filmem. Nejprve v místním kině, později v jeho promítací kabině.

„Těžko se vysvětluje, jak se obyčejný kluk z Lipnice, jehož otec byl kolář a maminka se starala o domácnost, tak vášnivě zamiloval do filmu. Ale stalo se to, a pokud si dobře vzpomínám, tak snímkem, který nastartoval pozdější Karlovu kariéru, byl film režiséra Vladimíra Slavínského To byl český muzikant. A navíc byl tehdy uchvácen i animovanou postavičkou Prokouka z dílny legendárního Karla Zemana," pokračoval Jiří Čáslavský.

Film malého Karla zaujal natolik, že se v devíti letech pustil do výroby vlastních filmů. „Z promítací kabiny kina si domů nosil odstřižky filmových pásů. A na ně pak kreslil své první postavy a jejich příběhy. Na čirý filmový pás kreslil barevnou tuší, do černého je pak vyrýval špičkou kružítka. Často u nás bývaly tlupy zvědavých kluků, jimž Karel svá dílka na třech nebo čtyřech metrech filmového pásu s nadšením promítal. A promítal doslova a do písmene. Tatínek totiž Karlově lásce k filmu rozuměl, přál jí a dokonce mu ze dřeva, byl to velmi zručný řemeslník, vyrobil funkční promítací přístroj. A tu promítačku dodnes máme," usmál se Jiří Čáslavský.

Po opuštění školních škamen zamířil Karel do pražských Čimelic. Samozřejmě ho lákala tamní vyšší filmová škola. „Ale tak jednoduché to nebylo. Lipnický řídící učitel jaksi prošvihl podání přihlášky, a Karla nepřijali. A když se to dozvěděl, tak rezolutně prohlásil, a pan řídící byl u toho, že když tedy nemůže jít k filmu, tak raději půjde do dolů. Věřte nebo ne, na pana řídícího ta slova tak zapůsobila, že se osobně do Čimelic rozjel a Kar- la skutečně do filmové školy přijali," řekl Jiří Čáslavský.

Film jako takový, včetně jeho technické povahy, Karla Čáslavského nesmírně zajímal. Daleko víc ale toužil po práci ve filmovém archivu, ke které se nakonec také dostal.

„Přestože po maturitě pracoval několik let v produkci na Barrandově a podílel se na vzniku některých českých filmů, a také vydělával podstatně víc, než ti už jednou zmínění horníci, nerozmýšlel se ani vteřinu, když se v Národním filmovém archivu v Malešické ulici v Praze uvolnilo místo pomocného dělníka. Teprve tam se skutečně našel a teprve tam se mohl plně realizovat. Časem se vypracoval v uznávaného odborníka, filmového historika a skutečného badatele. A jako takového jsme ho znali, samozřejmě i díky řadě jeho známých televizních pořadů, všichni," podotkl Jiří Čáslavský.

„Nejlepší léta našeho života"

Bratři se o filmu často bavili. „Pokud vím, tak měl rád skutečné autobiografické příběhy lidí. Je pravda, že jsme se v názorech na naši, ale i zahraniční filmovou produkci často rozcházeli. Ovšem viděli jsme film, který nás oba nadchl. Ten snímek, šlo o americké válečné drama, se jmenoval Nejlepší léta našeho života. V roce 1946 ho natočil, pokud se nemýlím, režisér Wiliam Wyler," pokračoval ve vzpomínce na svého bratra Jiří Čáslavský.

Film, filmový archiv, hledání historických záběrů a také přesného doprovodného zvuku, a zejména pak slova, byly podle Jiřího Čáslavského profesí a současně i jediným celoživotním koníčkem jeho bratra.

„Karel neustále pracoval. Zejména pak po roce 1989, kdy mohly na obrazovku do té doby zapovězené postavy a osobnosti našich dějin, T. G. Masaryk například. Den co den trávil v tom sklepě archivu, v té své miniaturní pracovně, nekonečné hodiny. Filmy si nosil i domů. Pokud vím, tak odpočíval jen tři týdny v roce. V lese a s košíkem v ruce. Rád houbařil," řekl Jiří Čáslavský.

O datu ani způsobu posledního rozloučení s Karlem Čáslavským nechtěl jeho bratr Jiří mluvit. „Ne že bych se k tomu nechtěl vyjádřit, ale nechtějte to prosím po mně. Jsou tady Karlovy děti, rozhodnutí je na nich," uzavřel Jiří Čáslavský.