Mistr České republiky v triatlonu. Bývalý náčelník tělovýchovy resortu Ministerstva obrany. Tím vším ve svém životě prošel Ladislav Nagy, který nyní vyučuje na jihlavské střední škole.

Co vás přivedlo k vojenskému životu?
K vojenskému životu mě přivedla náhoda a určitá nerozhodnost při volbě studia a s tím souvisejícího budoucího povolání. Uvažoval jsem o studiu na gymnáziu, ale do toho jsem přišel do styku s armádním náborářem. Oslovily mě zejména sportovní možnosti vojenské školy a zaměření na fyzické předpoklady pro práci v armádě.

Strávil jste nějaký čas na misi v Afghánistánu a Kosovu. Jak vypadal klasický vojenský den, byl mezi těmito misemi rozdíl?
V zahraničních misích se pracuje bez ohledu na čas a den v týdnu. Ke každodenní činnosti patří plánované i operativní akce. Porady, upřesnění činnosti, reakce na bezpečnostní situace, plnění operačního úkolu na základně i mimo základnu, starost o materiál, techniku, práce s lidmi. K denním činnostem patří aktivní odpočinek v posilovně nebo pasivní odpočinek na běžeckém okruhu. Patrný rozdíl denních činností mezi oběma misemi byl. V Afghánistánu byla situace z hlediska bezpečnosti nesrovnatelně složitější. Napětí, obavy, strach, časté útoky byly okolnosti, které měly zásadní vliv na běžný život v misi.

Takovéto akce jsou určitě náročné jak na fyzičku, ale i na psychiku. Jak jste vše sám zvládal?
Fyzická stránka vojáka je přirozeným a potřebným předpokladem k výkonu této práce. Od svých dětských let jsem měl velmi kladný vztah ke sportu a pohybu. Vždy jsem fyzickou připravenost bral jako příjemnou povinnost k výkonu vojenského povolání doma nebo v zahraničí. Vždy jsem na sobě tvrdě pracoval i v tomto ohledu. Psychická stránka člověka je s fyzickou ve vzájemné symbióze, proto jsem neměl problém zvládat jakékoliv stresové situace. Pokládám se za člověka s pozitivním přístupem a životním nadhledem a k tomu mě sport výrazně pomáhal a pomáhá.

Potkal jste se na misi kolem sebe se smrtí, bál jste se někdy sám o život?
Domnívám se, že voják, který mluví o tom, že strach v misi nepoznal, tak nemluví pravdu. Strach k tomu prostě patří, to už tak je. Já sám se také přiznávám, že strach jsem skutečně měl. Bál jsem se o sebe, o své vojáky. Podnětů ke strachu bylo nespočet. Zejména moje první mise v Afghánistánu a její začátek jsem prožil v různém stupni strachu a obav. Výcvik v Armádě České republiky je náročný, promyšlený a intenzivní, ale nikdy nedokáže vojáka zcela připravit na reálnou situaci ve válce.

Jakým stylem jste si získával respekt svých podřízených, nebo jakým způsobem jste s vojáky pracoval?
Získávání respektu u vojáků v mém případě bylo velmi jednoduché. Osobní příklad byl pro mě to nejdůležitější při jakékoliv činnosti v armádní praxi. Vždy jsem se snažil jít se svými vojáky do všeho. To, co jsem požadoval od svých podřízených, jsem musel plnit jako první především já sám. Byl jsem náročný ke svým podřízeným, ale zároveň také stejně náročný k sobě. Dovolím si tvrdit, že především z tohoto důvodu jsem byl respektován. Patřil jsem k těm šťastným lidem, kteří měli svoji práci jako koníček. To byl další důvod získávání respektu.

Na kterou část své vojenské činnosti nerad vzpomínáte?
V armádním životě nerad vzpomínám na totalitní armádu. Obraz armády na mě nepůsobil vůbec dobře. Velitelé nebyli vojáky v pravém smyslu slova a osobnostmi jaké jsem si představoval. Byli to hloupí lidé, holdující alkoholu, arogantní povahy. Měl jsem úplně jinou představu o profesionálním vojákovi. A moc mi vadilo, že takový velitel mě řídil, poučoval a měl mi být vzorem. Skutečně temné období mé vojenské kariéry.

Čím si myslíte, že jste armádě nejvíce přispěl?
Zmínil bych dva faktory, kterými jsem se v armádě podepsal. Za prvé, originálním přístupem k výcviku v tělesné přípravě. Zásadním a novým způsobem jsem změnil přístup k výcviku tím, že jsem vyměnil sportovní oblečení za reálný ústroj vojáka. To byl můj přístup, a tím jsem byl pověstný. Za druhé, podařilo se mi zpracovat a prosadit novou rezortní legislativu služební tělesné přípravy. Touto legislativou se doposud řídí výcvik v tělesné přípravě armády.

Byl jste ženatý. Bylo náročné propojit rodinu s vojenským životem?
Byl jsem ženatý dvakrát. Přestože jsem podruhé rozvedený, nemyslím si, že hlavním důvodem rozvodů byla moje práce v armádě. Pravdou je, že v mnoha případech práce dostala přednost před rodinou.

Po skončení vojenské služby jste se zaměřil na školství. Jak jste se k této práci dostal?
Když jsem uvažoval o odchodu z armády, věděl jsem, že chci pokračovat v podobné činnosti. Práce s lidmi, praktická, inovativní, motivující činnost, jsou oblasti, ve kterých jsem hledal. A to mi současné zaměstnání nabízí.

Učíte na škole integrovaný záchranný systém a sebeobranu. Co si myslíte o přístupu k dnešnímu životu, který je mnohdy plný stresu?
Moderní, konzumní způsob života není tou adekvátní náhradou a kompenzací stresového prostředí dnešní doby. Dynamická a moderní současná doba téměř denně vystavuje náš organismus stresům, které je nutno zvládat. Upřednostňuji kompenzaci pomocí tělesných a sportovních aktivit. Jenže dnes spíše během volných dní vidíme zaplněná parkoviště nákupních center. Místo toho, abychom využili přírodu a aktivity v ní, trávíme se svými dětmi čas ve stresovém prostředí s párkem v rohlíku v ruce.

Jak nejlépe relaxujete?
Můj relaxační program je jednoduchý, prověřený a hlavně pro mě osobně fungující. Pohyb, sport, příjemné chvilky na čerstvém vzduchu. To vše samozřejmě nejlépe se svou partnerkou.

Svěříte se nám, co byste v životě změnil, kdybyste mohl vrátit čas?
Určitě bych jinak řešil některé životní i pracovní situace. To má asi každý jedinec, že postupem času a při získávání životních zkušeností, by se rozhodoval jinak. Co bych určitě řešil zásadně jinak, tak to je rozhodnutí opustit armádu. Volil jsem to z rodinných důvodů, a toto rozhodnutí se nevyplatilo. To bych určitě řešil se současnou zkušeností jinak. Opustil jsem svou práci, která byla mým koníčkem, kamarády, přátele a to mi chybí. Na druhou stranu bych zase nepoznal současnou přítelkyni. To je prostě život.

Čeho si na životě nejvíce vážíte?
Mimo toho pragmatického, že si vážím zdraví, si dále nejvíce cením lidí, na které se mohu spolehnout a kterým mohu věřit. Čestný, pracovitý, přímý, pozitivní člověk s normálním přístupem ke všemu je dnes nedostatkovým zbožím.

Závěrem mám na vás ještě jednu aktuální otázku. Jaký máte názor na migrační vlnu a cítíte z toho nebezpečí?
V této otázce se řadím k těm, kteří imigraci odmítají. Mám k tomu i své osobní důvody z doby, kdy jsem působil v zahraničních misích v Afghánistánu. Každá společnost má své pevné historické kořeny a nemyslím si, že přístup k životu se změní se změnou prostředí. V tísnivé situaci je každý člověk náchylnější k různým náladám a následně činnostem, které mohou být zneužity. Třeba některými teroristickými skupinami. Vidím migraci osob v jakékoliv situaci jako velký celosvětový problém budoucnosti.

Jaroslav Drahoš