Jak listopadové události vypadaly ve Žďáře?

Lidé se scházeli na náměstí u morového sloupu. Jenom tam stáli a pořád to nemělo žádnou štábní kulturu. Já mám totiž rád, když má všechno systém. V roce 1989 jsem dělal v Labuti, takže jsme nahoru dotáhli aparáty a ozvučení a začalo se mluvit. Jeden říkal, uděláme to takhle, druhý říkal něco jiného. Nicméně, když potom poslední den přišli žďásáci, tak to dostalo správný směr.

Kterou cestou dorazily do Žďáru zprávy o dění v Praze?

Já jsem tenkrát jezdil do Prahy na kurz žurnalistiky a zrovna v tu dobu jsem tam byl, ale vůbec ničeho jsem si nevšiml. Manželka mi ráno říkala, že se v Praze něco děje, a dokonce i lektoři na kurzu nás informovali, ale vůbec nic jsem nezpozoroval. Zprávy dovezli hlavně studenti ze škol. Zajímavé je, že do Žďáru jezdili Pražáci a ne Brňáci, kteří to mají blíž. Brňáci si na Žďár vzpomněli, až už bylo po všem.

Jakým způsobem jste se na převratu podílel vy a lidé z vašeho okolí?

Měli jsme čtyři mluvčí, kteří chodili jednat na okres. Dále jsme vytvořili trojky a s těmi jsme vyjížděli po okresech. Jednou jsme jeli třeba do pekáren, potom do Fryšavy a podobně. Těchto skupin jsme měli víc a dělali jsme takovou propagandu. Tiskli jsme Občasník Občanského fóra a navíc jsme později dostali od studentů videokazety. Ty jsme lidem pouštěli buď v Labuti, nebo Klubu mladých, kde to teda opravdu vřelo a chodil tam kdekdo. Večer měli vždy schůzi, kde se zhodnotil průběh. Na okrese už asi tušili, že to nemá cenu, takže stihli ještě skartovat všechny dokumenty.

A kde jste se scházeli?

Tak jednak U Labutě, kde jsem dělal, v Klubu mladých nebo třeba v pivnici. Tenkrát měly hospody úplně jinou funkci. Když jsem někoho sháněl, věděl jsem, že bude v té či oné hospodě. Dnes když se chcete sejít, napíšete někomu na sociální síti, ale my jsme se vždy v pátky a v soboty scházeli v hospodách, v tom to bylo jiné. Dnes by to už ani nešlo, dnes by revoluci udělali přes počítač.

Setkávali jste se i s odporem veřejnosti?

Určitě, třeba na vesnicích nás vždy nepřijali vstřícně. Každopádně většina měla představu, že jakmile to skončí, přijde blahobyt. Lidé nic nevěděli, ale i na vesnici očekávali, že až bude po všem, vrátí jim například pole, co měl jejich dědeček. Nikdo si však nedovedl moc dobře představit, co všechno přijde, ale všichni věděli, že všechno bude lepší než to, co bylo. (smích)

A neměli jste třeba strach z toho, co přijde, nebo z toho, že se to třeba nepovede?

Nad tím jsme nikdy nepřemýšleli. Já jsem byl vždy přesvědčen o tom, že to nemůže být horší a věděl jsem, že takový režim neměl být. Proto jsem taky v osmasedmdesátém podepsal Chartu.

Bylo ve Žďáře hodně takových nadšenců, jako jste byl vy?

Byla jich spousta. Žďár měl obrovské zázemí, protože my jsme vytvořili určité společenství okolo kapely Atomová Mihule. Přestože jsme měli takových part víc, měl jsem tendenci se nějak sdružit, ale to ti ostatní nikdy nechtěli, každý šel radši sám za sebe. Ale protože takových skupin se tu našla spousta, bylo to pak mnohem jednoduší.

Začali jste tedy dělat něco pro převrat už před listopadem, nebo právě listopad 89 vše odstartoval?

Ne, před listopadem ne. Měl jsem před tím pár signálů, že se mnou občas chtěl někdo mluvit, ale já jsem nevěděl, jestli je to provokace a byl jsem opatrný. Ale když se později podepsalo několik vět, myslím v roce 88, všichni tušili, že se blíží konec. Když nás pak pozvali někam vypovídat, bránili jsme se tím, že máme právo nevypovídat, a už bylo vidět, že nad námi nemají kontrolu.

Kapela Atomová Mihule však měla problémy s režimem už v předchozích letech, je to tak?

My jsme s nikým problém mít nechtěli, my jsme si zkrátka chtěli dělat to svoje. Chtěli jsme mít svoje texty, svoji muziku, a ne dělat nějaké přehrávky a podobně. Nesmírně nás oslovil Jirous. Zkrátka jsme si chtěli sem tam zahrát a sejít se s lidmi, kteří nás poslouchali. O nic jiného nám nešlo. Ze začátku jsme hráli naprosto legálně, potom nás sem tam rozehnali, ale jak jsem podepsal Chartu, tak nás začali brát jako disidentskou kapelu. To však byl nesmysl.

Ovlivnila kapela dění v tom smyslu, že se k vám v listopadu připojilo více lidí, příznivci kapely?

Určitě je to možné. Ale kapela asi nebyla hlavním důvodem, proč se lidé připojili. Bylo to cítit, Polsko už téměř svobodné a tady to muselo taky prasknout. Emigrantům dokonce nabízeli, že si mohou koupit beztrestnost. Takže když už komunisté sami začali dělat tyto ústupky, museli něco tušit.

Dokázal byste popsat atmosféru, která v době převratu panovala?

Bylo to fantastické, všem šlo o stejnou věc. Bylo to něco, co člověk zažije snad jednou za život.

Takže se takový zážitek už nikdy potom neopakoval?

Ne. Zažil jsem to například, když jsme hrávali s klukama v kapele, ale to bylo jiné. Potom už rozhodně ne.

Co jste dělal po revoluci? Angažoval jste se dále v Občanském fóru?

Ano, uspořádali jsme první svobodné volby a dokonce jsem ze začátku působil i v zastupitelstvu města. Museli jsme změnit strašně moc věcí, malá privatizace, velká privatizace… Bylo toho opravdu hodně. Časem mě to ale přestalo bavit a nechal jsem to jiným.

Když se na rok 89 díváte zpětně, existuje něco, co byste změnil nebo udělal jinak?

Asi ne. Nevím co by se dalo udělat jinak. Udělat revoluci tvrdší? Co by to přineslo? To bychom narazili na mnohem větší odpor. Bohužel se zároveň s převratem uvolnila spousta sedlin společnosti, jenže tohle s sebou nese každá taková událost. Nedávno jsem potkal jednu paní a ta se mě ptala: „A vy jste spokojený s tím, jak to teď máme?" Jako každý jiný si zanadávám, ale pořád mám nějakou možnost volby. Můžu jít volit a nějak se snažit dění ovlivnit. Jak jsem za komunistů nikdy volit nechodil, tak teď chodím pravidelně. (smích)