„Často nejsou vidět ani měsíční rozestupy mezi dvěma sečemi na jedné lokalitě. Trávy je zkrátka obecně málo,“ povzdechla si Dagmar Papáčková ze Sdružení Krajina.

Vyschnutí podmáčených luk by mělo pro krajinu katastrofální následky. Zmizely by totiž nejen vzácné a chráněné druhy rostlin, ale také živočichové, pro něž podmáčené luční porosty znamenají domov i potravní nabídku. „Není to však jediný problém, který by nastal. Mnohé z těchto luk jsou zároveň prameništěm, které sytí vodou široké okolí. Mnohé obce využívají jeho zdrojů jako pitné vody. Co by se dělo kdyby tato místa opravdu vyschnula, to si nechceme ani domýšlet,“ poznamenala Dagmar Papáčková. „Snažíme se ale nebýt skeptičtí a věříme, že se voda do krajiny zase vrátí,“ dodala.

Dobrovolníci, brigádníci a zaměstnanci Sdružení Krajina mají letos za sebou už 115 hektarů pokoseného lučního porostu. Některé podmáčené louky jsou naštěstí i přes panující suché počasí v poměrně dobré kondici. „V relativně lepším stavu se zdají být luční společenstva v nivách nezregulovaných potoků a řek. Například na lokalitě Staviště u Žďáru nad Sázavou, která se kosila začátkem července, znovu narostla poměrně vysoká tráva,“ konstatovala Dagmar Papáčková.

Horké sluneční paprsky nesvědčí ani samotným sekáčům, jejich práce je o to náročnější. „Zatímco v minulých letech jsme řešili jak si nenabrat do holínek, hitem letošního léta je nadměrné sucho a s ním spojená prašnost. K tomu se nám do obličeje a vlastně celého těla zapichuje na troud suchý rašeliník a pichlavé kusy vyschlé trávy. Člověk by se udrbal k smrti. Ale abychom si jenom nestěžovali. I teplé a suché počasí má svoje výhody. Zatímco v minulých letech jsme řešili problémy, kam s pokosenou hmotou, letos se nám daří spoustu trávy usušit a dále zpracovat,“ usmála se Dagmar Papáčková.